Zmrtvýchvstání

Legendy o „ne-mrtvých“, kteří v noci vstávají z hrobů, aby si pochutnávali na krvi živých, jsou společné všem dobám a kulturám. Většina upírů ( vampýrů) jsou dle lidového podání ženy. Staří Řekové a Římané měli strach z Lamie, napůl ženy – napůl hada. Aztékové si šeptali o Itzpapalotl – krvežíznivém motýlovi, Langsuir z Malajsie a Bruxas z Portugalska jsou ženy s ptačí hlavou. Jigar-khor z Indie jedla lidská játra, hříšná dánská čarodějka Mara sváděla mužské oběti.

 Středověcí Evropané věřili, že upírové jsou z hrobů vstávající těla sebevrahů nebo vrahů. Až do 19. století byly takové osoby pohřbívány na křižovatkách cest a „uvazovány ke kůlu“ v hrobě. Irský romanopisec Bram Stoker ( 1847 – 1912) založil své klasické dílo Drákula ( 1897) na evropské legendě. Jméno převzal od vládce Valachů ( Rumunsko) – Vlad IV. Dracula („syn draka“), o němž se říkalo, že nechal popravit 26 tisíc lidí nabodením na ostré kůly.

Stoker rovněž čerpal z pověstí o maďarské hraběnce Alžbětě Bathoryové, která se pokoušela zachovat si mládí a krásu koupáním v krvi panenských dívek. Roku 1614 byla odsouzena za 60 vražd ( některé záznamy uvádějí 600). Umírala pomalu hlady poté, co byla na svém zámku zazděna. Dracula a mnozí jemu podobní zformovaly naši současnou představu vampýra, podivně přitažlivého muže, či ženu, s hypnotickou silou, kteří jsou schopni proměnit se třeba do podoby netopýra. Mají strach z krucifixu, česneku, tekoucí vody, divokých růží a mohou být zničeni pouze probodnutím dřevem či železem, nebo vystavením slunečních paprsků.

Někdo je toho názoru, že se o prohnaném „ne-mrtvém“ upírovi mohla vztahovat doba středověkého moru, způsobující katalepsii ( stav transu podobný smrti). Postižení, spěšně pohřbení zaživa, možná unikali z mělkých hrobů a děsili živé. A nebo mají tyto legendy základ v realitě?

(vlab)