Záhadný lidský mozek

Lidský mozek zůstává stále ještě záhadou. Nejenom si navzájem a vlastně ani sami sobě do mozku nevidíme, ale ani netušíme, co nás nebo naše nejbližší v příští vteřině napadne. Dokonce ještě ani pořádně nevíme, k čemu to které nervové vlákénko v mozku je.
Vezměme si třeba takový hypothalamus. To je důležitý orgán centrální nervové soustavy a je to vlastně dolní část mezimozku. Hypothalamus reguluje činnost vnitřních orgánů a cév a je v něm uloženo centrum pro vegetativní nervový systém skládající se ze dvou soustav -- Pars sympathica a Pars parasympathica.

Sympathicus a parasympathicus působí na jednotlivé orgány opačně, přitom však vzájemně naprosto vyrovnaně a harmonicky. Cévy jsou působením sympathicu zužovány, působením parasympathicu rozšiřovány. Podobný vliv mají tyto dvě soustavy víceméně na celé lidské tělo a obě tyto funkce řídí hypothalamus. Činnost vegetativního nervstva tak může ovlivňovat naše emoce – například způsobuje známou "husí kůži" nebo "mráz po zádech". Vegetativní nervstvo zase řídí náš metabolismus, čili výměnu látkovou, a všechna tahle zařízení a funkce lidského těla někdy způsobují neobvyklé jevy, nad kterými zůstává obyčejný rozum stát.
Například fenomén zdánlivé smrti. Nemáme na mysli případy lidí, kteří přežili vlastní klinickou smrt, ale jevy, které lze spíše označit jako zmrtvýchvstání. Při úrazu elektrickým proudem může například dojít k zástavě dýchání, avšak nikoliv zcela nutně k zástavě srdce. Frekvence tepu postiženého začne rychle klesat, ale stále ještě jej lze nahmatat. Přivolaný lékař zjistí, že pacient nedýchá, konstatuje poslechem na hrudníku zástavu srdce (činnost srdce je natolik zpomalena, že se nelze omylu divit), ochablé ruce a nohy bez reflexu a rozšířené, na světlo nereagující zorničky. Z těchto zjištění lékař usoudí na úplné selhání mozkových funkcí a konstatuje proto smrt. Skutečnou smrt člověka však lze prokázat pouze mozkovou angiografií, kterou mohou provést jen odborníci na speciálně vybaveném pracovišti.
Pacient, který se momentálně ocitá ve stavu zdánlivé smrti, vyžaduje zvláštní péči. Obyčejně je uložen v chladné místnosti, a protože teplotu jeho těla ovlivňuje teplota okolního prostředí, tělo pacienta je na povrchu dost chladné. Přesto se může stát, že po několika hodinách dotyčný člověk samovolně procitne k životu.

Skutečnost, že po zástavě krevního oběhu nedojde k rozhodujícím změnám v mozkové kůře, lze vysvětlit snad pouze tím, že se pacientovo tělo ocitlo v hypometabolickém stavu, který snižuje, avšak nezastavuje potřebu kyslíku pro mozkovou kůru a přitom současně omezuje na nejnižší možnou míru činnost srdce a dalších důležitých orgánů. S hypometabolickým stavem se můžeme běžně setkat u zvířat, která upadají do zimního spánku, přičemž jejich látková výměna se sníží na neuvěřitelná dvě nebo tři procenta normální činnosti. Organismus těchto zvířat tak vlastně přechází z režimu teplokrevných živočichů na režim studenokrevných tvorů a je schopen přežít i při teplotách blízkých bodu mrazu.

Pochopitelně za přispění hustého kožichu, vrstvy podkožního tuku a bezpečného brlohu.
Hypometabolismus je u současného člověka víceméně zbytečným pozůstatkem dávné minulosti. Své funkční a účelové opodstatnění má dnes jen u některých nižších živočichů, například u členovců, avšak i přesto si člověk schopnost dvojnásobně i víceronásobně snížit svou látkovou výměnu zachoval. Tento stav nastane v lidském těle například při některých silných emocích nebo při značném podchlazení. Evropan, zhýčkaný civilizací, tuto schopnost patrně již zcela ztratil, avšak Křovák, který denně nocuje pod širým nebem, je schopen ulehnout ke spánku na holou zem, během několika minut přijmout teplotu okolního prostředí a v pohodě usnout bez jakéhokoliv zimomřivého drkotání zuby. Křovák totiž svou termoregulaci jaksi zablokuje a následně tak zpomalí svou látkovou výměnu, čímž se několikanásobně sníží energetická spotřeba jeho těla.

Vraťme se ale k fenoménu zdánlivé smrti. Byl znám již ve starověku a tehdejší učenci jej chápali jako proces, tedy pozvolný a postupný přechod od života k nebytí. Smrtí a vstupem do ní se zabývali Platón, Proklos i Démokritos a všimli si takových zdánlivých maličkostí, jako je například nepřerušený růst nehtů a vlasů u nebožtíků. Nemusíme ale zůstávat pouze v antice - ve 3. stol. př. n. l. žil v Číně učenec Pein Čchiao, který sepsal a shrnul zásady tradiční čínské medicíny včetně akupunktury a diagnostiky. V jednom ze svých děl vzpomíná Pien Čchiao, jak se u jakéhosi dvora setkal s fenoménem zdánlivé smrti.
Zemřel panovníkům syn, avšak po ohledání těla se tento čínský lékař pokusil o jeho návrat do světa živých. "Pokud ženský princip pronikne do mužského, nastane zdánlivá smrt, přičemž se všech pět základních tkání dostane k srdci a stísní je." Pien Čchiao provedl na osmi místech zdánlivě mrtvého těla akupunkturu a korunní princ brzy poté nabyl vědomí. Dvacet dní ještě pil odvar z osmi drog a pak byl již úplně zdráv.
(ngn)