Vědec s duší básníka

Johann Wolfgang Goethe, to není jenom Faust, ale také vědec s duší básníka a s výrazným vztahem k Čechám. Tento velký německý básník, autor proslulého Fausta a dalších klasických děl, zvaný "praeceptor Germaniae", se narodil v roce 1749 ve Frankfurtu nad Mohanem a zemřel 22. 3. roku 1832 ve Výmaru. Pocházel z rodiny právníka s velkým vlasteneckým cítěním a nenávistí vůči Francouzům. Matka byla o 21 mladší než otec, z patricijské vrstvy. Po studiu práv v Lipsku a krátké advokátní praxi přešel J. W. Goethe do Výmaru, kde se o rok později stal ministrem a skutečným správcem malého vévodství. Měl za úkol povznést jeho hospodářský a kulturní rozvoj, což se mu podařilo.

O jeho bohaté literární činnosti víme hodně, méně již o tom, že byl významným přírodovědcem, který svými pracemi zasáhl do mnoha vědních oborů a jehož studie měly na svou dobu vynikající úroveň. Věnoval se filozofii, zkoumání přírody, studiu Paracelsa a J. B. Helmonta, což se do jisté míry odrazilo v jeho Faustovi. Zabýval se mineralogií a geologií, botanikou, především morfologií a metamorfózou rostlin, a metamorfózou hmyzu. Věnoval se optice, teorii barev, subjektivním pozorováním zraku, přičemž se mu dostala do rukou práce našeho slavného fyziologa J. E. Purkyně, kterému nepřímo dopomohl k místu ve Vratislavi. Zabýval se matematikou, kterou ctil jako nejvznešenější vědu a pokládal ji za základ přírodovědných poznatků. Velkou pozornost věnoval antropologii, nesnižoval však člověka na úroveň živočichů, ale věřil v jeho zvláštní šlechetnost a důstojnost. Na základě studia lebky a správných teoretických úvah objevil při pátrání po přechodném článku mezi živočichy a člověkem mezičelistní kost člověka, která byla do té doby přisuzována jen živočichům. Vyslovil teorii o stavbě lebky a přispěl k rozvoji srovnávací anatomie. Do jisté míry jej lze považovat za jednoho z Darwinových předchůdců.

V jeho celoživotním díle jsou vyloženy a vyjádřeny filozofické myšlenky o neživé a živé přírodě, o které píše jako o matce, která vše plodí. Za zmínku stojí jeho výrok, že příroda nezná žertů, je vážná a přísná a má vždy pravdu. Pravda musí projít destilační zátkou zkušeností, aby se mohla stát vědou. J. W. Goethe měl velice krásný a vřelý vztah k Čechám, kam poprvé přijel v roce 1785. Miloval zejména Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Komorní Hůrku, Aš, Teplice, Bílinu, Loket, a to spíše z důvodů společenských, protože lázně představovaly středisko společenského a kulturního života. Čechy údajně navštívil sedmnáckrát. Lázeňské pobyty zajisté přispěly k jeho obdivuhodné kondici i ve vysokém věku, ke svěžesti a výkonnosti. Setkal se tu s mnoha osobnostmi českého kulturního života a navázal přátelství i s posledním chebským katem Carlem Hussem, se kterým jej pojil oboustranný zájem o mineralogii a numismatiku. Zajímal se zejména o spisy Bohuslava Hasinštejnského, Tadeáše Hájka z Hájku, Pavla Stránského a dalších českých osobností.
Mnohé z toho, co Johann Wolfgang Goethe v Čechách během svých pobytů prožil, se promítá i do jeho tvorby básnické a malířské. Zhruba 90 jeho básní vzniklo v Čechách nebo pod jejich vlivem. Patří mezi ně i ty, které svědčí o jeho poslední bolestné lásce k sedmnáctileté Ulrice von Lewetzow, dceři císařského úředníka v Lokti. Žádal o její ruku, byl však rodiči i samotnou Ulrikou odmítnut, což velice těžce nesl.
(han)