Umělecký skandál 21. století

Zdálo se, že 21. století bude ušetřeno falzifikátorských kauz z uměleckého světa. To byl velký omyl. Největší poválečný umělecký skandál v Německu začal. Milionová vila ve Freiburgu, konta v Andoře, usedlost v jižní Francii. Beltracchiho parta měla získat jmění z prodeje falešných obrazů. Pro uvedení falešných obrazů na umělecký trh jsou třeba podle „odborníků“ tři základní předpoklady a nutno dodat, předpoklady naprosto „neprůstřelné“.

Uvedení obrazů na trh

Jako první věc, kterou je nutno zjistit, jsou jména malířů, kteří by se mohli v příštích letech dostat do hledáčku potenciálních sběratelů. Pak se samozřejmě musí vymyslet přitažlivá story, jak se obrazy našly. Důležitá je rovněž osoba, nejlépe v uměleckém světě známá, která potvrdí pravost obrazů, a nakonec schopný malíř, který falešný obraz namaluje, a to ve stylu doby jeho údajného vzniku a v barvách příslušné doby. Nesmí se zapomínat ani na takové detaily, jako je rám obrazu. Falzifikátoři se shodují v tom, že je to velmi sofistikovaná práce, vyžadující řečeno dnešními slovníkem plného manažerského nasazení. A mimo to, už dávno se nefalšují Renoir nebo van Gogh, malíři jejichž obrazy se prodávají za desítky milionů dolarů nebo euro. Nemusí přece pršet, stačí když kape.

Obrazy za téměř půl miliardy

Beltracchiho společníci se soustředili na díla 20. let minulého století. Volba padla na pozdní expresionisty, jindy surrealisty. Tak se do okruhu zájmu dostal Max Pechstein, Max Ernst, Fernand Léger nebo Heinrich Campendonk. Jednalo se asi o 35 obrazů, které byly dány díky galeristům na umělecký trh, a to nejen v aukčních síních v Německu, ale i ve Francii a Londýně. Jednalo se o neznámá díla známých malířů. Zatím se soudně projednává 14 obrazů, jejichž celková suma za prodaná díla se vyšplhala přes 16 milionů euro, to je dobrých 400 milionů korun českých. Pro galeristy a aukční domy stejné fiasko, jako když v magazínu „Stern“ byly publikovány „pravé“, ale ve skutečnosti falešné deníky Hitlera.

Konkurenční boj

Umělecký trh 20. let minulého století je v kurzu. Neznámý milovník umění vydal za Picassa 80 milionů dolarů. Z toho je patrné, že na obrazech se vydělat nechá. O to větší je konkurenční boj. Nového zboží, tedy nových obrazů, není mnoho. Aukční domy, aby majitel obrazu nešel ke konkurenci, se snaží získat obraz za každou cenu. Posuzovatel díla raději prezentuje pravost obrazu než podezření na falzifikát. Podezření znamená minimálně oddálení zamýšleného obchodu a nebezpečí, že se galerie na takového posuzovatele třeba už po druhé neobrátí. Že ne? Ale ano. Příklad z praxe právě prezentované umělecké party to dokazuje. Ona to není vlastně žádná legrace dát obraz posoudit. Expert stojí dobrých 2 tisíce euro. Je-li v tom vyhlídka na milionový obchod, pak to není žádný problém. V případě, že takových obrazů se sejde více, a výsledek není jasný, tak se suma násobí. A posouzení musí někdo zaplatit. Obvykle majitel obrazu. Pro posouzení barev chemickou analyzou se musí sáhnout ještě mnohem, mnohem hlouběji do kapsy.

Přesvědčivá story o nabytí obrazu

Hlavní roli v kauze padělatelské party hrál Werner Jäger, dědeček před soudem stojící Heleny Beltracchi, manželky Wolfganga Beltracchi, (po svatbě si Wolfgang vzal jméno manželky) stojícího rovněž před soudem. Jäger, jak tvrdila Helena Beltracchi, napsal ve 30. letech minulého století, tedy v době Hitlerova nástupu v Německu k moci, v dopise jednomu kunsthistorikovi, že měl od židovského obchodníka s uměleckými obrazy Alfréda Flechtheima, který měl galerii hned vedle obchodu Wernera Jägera, získat mnoho obrazů německých surrealistů. „Jäger a Flechtheim byli dobrými přáteli,“ pravila madame Beltracchi. Flechtheim brzy nato opustil Německo a zemřel v Anglii ještě před začátkem II. světové války. V 90. letech minulého století Werner Jäger zemřel a podstatnou část obrazů zdědila jeho vnučka Helena. V té době Helena Beltracchi pracovala v Kolíně nad Rýnem v obchodě s uměleckými předměty. Vyrostla sice v sociálních domech, ale podařilo se jí dokončit obchodní školu. Mladá, energická a atraktivní blondýna se postupně seznamovala s přáteli z okruhu galeristů a obchodníků s uměleckými předměty.
Na začátku 90. let minulého století se zřejmě seznámila s pozdějším manželem Wolfgangem Fischerem. Wolfgang se dříve snažil v Německu uspět jako malíř. K malířství měl snad blízko. Jeho otec byl restaurátor v kostelech. V malířství se Wolfgangovi nedařilo. Odešel z Německa do Maroka. Tam žil v různých komunách. Nedařilo se mu ani v Maroku. Wolfgang se rozhodl pro návrat. Zkoušel to jako herec a režisér. Výsledky byly hubené, po pravdě řečeno nulové.

Rodí se falzifikátor

Po setkání s Helenou zřejmě vznikla myšlenka na velký byznys. Zrodila se legenda o zdědění obrazů a duo začalo postupně realizovat umělecký podvod století. Wolfgang začal studovat malířské techniky, barvy, rámy a plátna doby surrealizmu. Trvalo celé tři roky, než v roce 1995 celou akci spustili. V roce 1995 se v aukční síni Lempertz v Kolíně nad Rýnem objevila atraktivní Helena s obrazem Hanse Purmanna, přítele francouzského malíře Matisse. Expert galerie měl pochybnosti o pravosti obrazu. Resumé: bylo třeba přidat ve znalosti malířských technik začátku 20. století, proto duo přibralo dalšího spolupracovníka. Otto Schult–Kellinga, přítele Wolfganga z dob jeho bohémského života v Německu. Otto, syn pekaře, ale s velkým obchodním talentem, se vydal s obrazem Maxe Ernsta „La Foret“, který měl umělec namalovat v roce 1927 do Paříže. Byl to v podstatě zkušební balónek, zda se malířské techniky Wolfganga Beltracchiho zlepšily natolik, že obrazy byly od originálů těch dob k nerozlišení. Pařížské expertce Sylvanii Brans se nelíbily barvy a prohlásila, že složení použitých barev v roce namalování obrazu neexistovalo. Nemluvila o falzifikátu.

V Londýně u Christie’s

Za rok navštívila Helena aukční síň Christie’s v Londýně s obrazem Heinricha Campendonka. A světě div se, obraz se prodal za 67 tisíc liber, tedy asi za 1,5 milionu korun. V aukčním katalogu se posuzovatelka pravosti díla Andrea Firmerich rozplývala nad intenzivními světlými barvami a celkovou barevností obrazu. Aby trio dalo obrazům větší důvěryhodnost, tak na zadní straně rámu umístili emblém galeristy Alfreda Flechtheima a v katalogu bylo připojeno, že obraz pochází ze sbírky Wernera Jägera. Cesta k nalezišti obrazů byla připravená. Wolfgang ještě zdokonalil techniku malby a trio se rozhodlo hledat posuzovatele v mužském světě. Zamířili vysoko, tak vysoko, jak to jen šlo. Obrátili se na „papeže“, znalce děl malíře Ernsta, Wernera Spiese. Prodalo se celkem sedm Spiesem posouzených obrazů. Aby to nebylo tak nápadné, tak mezi falešnými obrazy byly i obrazy pravé. Samozřejmě ne tak brilantních malířů. Byli to malíři obrazů, jejichž obrazy se prodávaly za mnohem nižší ceny.

S jídlem roste chuť

Firma Beltracchi byla zavedena, a proto se trio rozhodlo prodat obraz André Deraina za 6 milionů eur a hned nato Campendonka “Červený obraz s koněm“ za 2,9 milionů eur. Ten se stal jedním z nejdráže prodávaných malířských děl na aukci v Německu. Byl uveden v katalogu galerie Flechtheim v roce 1920, ovšem bez vyobrazení, rozměrů a signatury, a nebylo známo, kam zmizel. Ovšem Campendonkův obraz se stal nápadným. Beltracchi zřejmě nenašli nikoho, kdo byl ochoten dát dobrozdání pravosti, a galerie prodala obraz bez dobrozdání. Obraz koupila maltézská firma Trasteco Ltd. Nechtěla podstoupit žádné riziko, a proto povolala švýcarského experta na obrazy a ten jako první žádal dobrozdání. To nemohla galerie dodat a odvolávala se na to, že dobrozdání dal syn malíře.

Záhadný Werner Jäger

Galerie se podivovala nad „uměleckými manévry“ a údajně se obrátila na Andreu Firmerich, která se před písemným dobrozdáním obrátila na znalce Flechtheimovy galerie, na experta Ralpha Jentsche. Rovněž se zmínila o označení na rámu obrazu. Jentsch se rozesmál na celé kolo. Znal označení galerie Flechtheima. To bylo totálně jiné, než ho prezentovalo trio.
OWernerovi Jägerovi se Jentsche vyjádřil, že o něm nikdy neslyšel. Zjistilo se, že na obraze použitá titánově bílá barva nebyla v době udávaného vzniku obrazu v roce 1914 malířům vůbec známá. A u toho nezůstalo. Pátrání pokračovalo a na konci bylo zjištění, že na trhu jsou ze stejné malířské dílny i další díla. Maltézská firma tedy pověřila advokátku z Berlína mandátem, aby právní cestou zajistila od galerie navrácení peněz. To byl problém. Beltracchiho parta prohlásila, že všechny peníze utratila a že má navíc hypotéku kolem 2 milionů eur.

Přehnaná dokonalost

Zjistilo se dále, že falzifikátorská parta hodlala falešná díla přivést k dokonalosti. Nechali dokonce rámy „prožrat“ červotočem a pak odborně opravit. Ovšem dokonalost přehnali. Když se začali experti zajímat o dílo červotočů, tak zjistili, že rámy jsou dělány z jednoho stromu. To byla neodpustitelná chyba falzifikátorů. Z dalšího pátrání vyplynulo, že to byl právě Otto, kdo se obrátil na Spiese, zatáhl jej do celé kauzy a přemluvil k dobrozdání. Spies se s Ernstem osobně znal, a proto byl považován za jeho znalce. „Kdybych měl jen malou pochybnost, tak bych aukci nepřipustil. Jestliže jsou to padělky, pak padělatel je naprosto geniální,“ dušoval se Spies. Zda obraz falšoval sám Beltracchi, nebo měl pomocníky se nikdy nezjistilo. Rovněž prosakuje, že Spies nedělal dobrozdání za obvyklou cenu, ale měl dostávat provizi z prodaných obrazů. Mluví se o asi 10 milionech korun.

Falzifikátoři to vidí jinak

Na uměleckém trhu se rozhořela diskuze, zda i za falzifikáty nepatří malíři odměna. To není jako pašovat drogy, které připraví mnoho lidí o život. Není to stejné ani jako s prodejem zbraní, které přinášejí smrt. Obrazy, i když falzifikáty, než se to zjistí, přinášejí radost a potěšení. A navíc je to určitá práce, vyžadující určité know-how. Obraz se nenamaluje sám od sebe. Je potřeba určitého vzdělání, než se člověk stane malířem. Musí malovat „korektně“ s malováním té doby. Nesmí si dovolit chyby v malbě, barvách, rámech, plátnech. Musí se vymyslet „pravdivá“ legenda vzniku obrazu. Nesmí se udělat žádná historická chyba. Musí se někdo přesvědčit, aby vypracoval dobrozdání na obraz. To všechno vyžaduje investice. A výsledek není předem znám. Tak se na to dívají minulí i současní falzifikátoři. Má to celé jednu vadu na kráse. Soudci to vidí úplně jinak. Vůbec k argumentům nepřihlíží. Odměnou je zamřížované okno. A jak ukazuje praxe, stěžují si falzifikátoři, nebude to lepší.

Nenabádal ke koupi

Proč byl Spies, brání jej advokát, do kauzy vůbec zatahován? Werner Spies dal v dobré víře dobrozdání, že obraz malíře Ernsta je pravý. On se přece nevyjádřil: „Kupte si ten obraz, je to pravý Ernst.“ Ale to není docela pravda. Jestliže člověk jako Spies se vyjádří o obrazu pozitivně, lze to chápat jako punc, jako pečeť. Jinak by se obraz snad ani prodat nepodařilo. Obrazy se vynořily z ničeho a nadchly odborný svět. Bylo to čerstvé zboží a slibovalo milionové zisky. V době hospodářské nejistoty se umění rázem stalo jistotou pro uložení peněz, především pro lidi, pro které umělecké dílo neznamená nic a hodnota peněz vše. Trh je hektický, na zkoumání pravost díla není mnoho času. Prostě pečlivost jde stranou.
Jeden z falzifikátů koupil i americký herec Steve Martin, další průmyslník Reinhold Würth nebo americký ex-nakladatel Daniel Filipacchi. Aby koupě obrazů nebyla pro příští zájemce riziková, aby milovníci umění se vyhnuli zklamání, navrhuje se pro budoucnost, aby obrazy posuzovali dva experti. V případě pochybností jednoho z nich bude nutné udělat chemický rozbor. Teprve pak lze prohlásit dílo za originál, nebo padělek. Chemický rozbor, jak vyplynulo z předešlého, je velmi drahý. Jak se v budoucnosti umělecký svět zachová, není jisté. Jisté je, že obrazy z Jägerovy sbírky budou kriminalisty ještě dlouho zajímat.

Text: Petr Vokáč
Foto: Archiv autora