Stříbrné slzy Flander

Postava ze starověkých bájí a pověstí - dívka Arachné - soutěžila s bohyní Athénou v tkalcovském umění a byla za svoji pýchu proměněna v pavouka. Určitě by záviděla flanderské dívce Sereně, které se za její skromnost dostalo odměny. Podle pověsti byla velmi zamilovaná do muže jménem Arnout. Ze svého skrovného výdělku musela živit početný houf sourozenců, a proto nemohla pomýšlet na vdavky. Jednou prý smutná usnula pod stromem, který se nad jejím osudem dojal, uronil stříbrné nitě a ty na její zástěrce utvořily krásný vzor. Serena ho pak doma nití z kolovrátku okopírovala. Tak se zalíbil jednomu bohatému kupci, že o odbyt bylo rázem postaráno. Serena zbohatla a mohla se provdat za svého milovaného.

Stalo se to prý před dávnými lety v Bruggách. Alžběta Kristýna Brunšvická byla bezesporu marnivá žena, když si pořídila šaty z bruselské krajky v hodnotě domu v tehdejší vyhlášené bruselské čtvrti. Ostatně ho zřejmě ani nepotřebovala, žila na zámcích. Její dcera, proslulá císařovna Marie Terezie, matčinu zálibu v luxusu sdílela, nebo pro ni alespoň měla pochopení. Její zásluhou byla totiž v šedesátých letech 17. století zřízena v Praze první krajkářská škola a v ní zaměstnána učitelka paličkování, původem z nizozemských Flander. Sto dvacet dívek se zde za šest let trvání školy vyučilo tvorbě známé bruselské krajky. Nejprve flanderská, později belgická nebo bruselská - tímto přízviskem jsou nazývány krajky, které se staly již od svého vzniku symbolem krásy, přepychu a dokonalosti. Jsou zmiňovány v literatuře, jsou s nimi spojovány významné historické osobnosti, byly ikonou luxusu.

Pro nezasvěceného člověka je nepochopitelné, jak se dá z klubíčka nití a hromádky dřevěných paliček vytvořit vzor. Ruční výroba však dnes již patří do dílen umělců - výtvarníků. Nejstarší doklad o flanderském krajkářství pochází z roku 1495. Na obraze na křídle oltáře svatého Petra v chrámu v Lovani je vyobrazena dívka, jak paličkuje krajku. A o století později se toto umělecké řemeslo stává zdrojem obživy stovek rodin a bezesporu tomu tak bylo i u četných pašeráků, kteří ze zištných důvodů šířili slávu bruselské krajky i v Anglii. Odlišná náboženská víra většiny krajkářů pak tento fakt umocnila, neboť se jednalo většinou o protestanty, kteří museli uprchnout před pronásledováním do ciziny, kde - jak jinak, šířili znalost techniky paličkování (například ve Francii, Anglii a německých zemích). Chyběla jim však jedna podstatná surovina, bez které jejich krajka nemohla být tím, čím získala svoji proslulost - mimořádně kvalitní jemná příze. Proto nemohli vyrobit krajku tak dokonalou jako doma. Ve Flandrech však zůstalo ještě nemálo krajkářů a říká se, že zachránili zemi před hospodářským úpadkem, neboť před perzekucí uprchli řemeslníci i dalších profesí. Je tedy patrné, že známá flanderská krajka mnohdy „neměla na růžích ustláno“.

Výlučné postavení si získaly belgické krajky i o dvě století později. Zásluhu na tom mají tehdejší „výrobní střediska“ - kláštery bekyň (závoj z roku 1720, který zobrazuje Nalezení svatého kříže svatou Helenou, matkou Konstantina Velikého), ale také Habsburkové, kteří vládli na území dnešní Belgie. Její výrobě však vládne francouzský styl, který již tehdy určoval módní směry, vyznačující se nápaditostí vzorů. Rokoková móda se vyznačuje krajkou jemnou, drobnou, na níž se uplatňují aplikace květinových motivů, které se na podklad nalepují nebo našívají. Touto technikou byl zhotoven například postelový závěs určený pro ruského cara Mikuláše I., další podobný zdobil lůžko Napoleona Bonaparte.

Lenka Stránská