Sibiřští šamani

„Můj bratr nedávno tragicky zemřel. To rozvířilo mé vzpomínky a vybavilo se mi, jak před několika lety podnikl dobrodružnou cestu na Sibiř. Když přijel, tvrdil, že se tam setkal se skutečným šamanem. Myslíte, že tam opravdu žili nebo žijí?“ napsala paní Ilona S. z Moravy.

A proč ne? Šaman je kouzelník a léčitel, rozmlouvá s duchy zemřelých, používá k tomu buben potažený sobí kůží… Nevím, jestli moje babička Marie byla šamankou, narodila jsem se až po její smrti. Ale určitě to byla neobyčejná žena. Slýchala jsem, že žila ve vesnici Malaja Višera, stovku kilometrů od Petrohradu, kde byly půl roku den a půl roku noc. Když koně táhli v zimě saně, doprovázeli je vyjící vlci. Byl to zapomenutý kraj. Babička Marie asi šamanský buben neměla, ale pomohla mnoha lidem. K doktorovi to bylo daleko, tak nemoci zaříkávala. Když si někdo stěžoval na bolesti zad, položila ho břichem na práh domu, na záda mu dala polínko a sekerkou symbolicky rubala do dřeva: „Tak jak jsi vešla, bolesti, do zad tohoto člověka, tak také odejdeš! Rubu tě a zmiz!“ A nemocný vstal jako rybička, po bolesti ani památky. Babička také léčila bylinkami a vyznala se i v houbách. Jednou je čistila a připravovala k snědku, když do domu vešel vzdělaný muž. „Proboha, co jste to nasbírala za houby? Vždyť jsou jedovaté! Aha, vy je vaříte, takže ten jed z nich vyprchá, že?“ tázal se babičky a ta mu s úsměvem odpověděla: „No, já tu vodu ale potom piju!“

Babička Marie se ale občas podívala pod sukni i černé magii. Věděla, jak se dá člověku zastřít zrak. To se chytne velká žába a zašijí se jí oči, opravdu to tehdy fungovalo. A jak začarovat člověka, aby nemohl vstát z postele? To se vytáhne hřebík z křesťanského kříže a vrazí se zespodu do lůžka, kde dotyčný spává. Ráno už nevstane, dokud tvůrce jeho problémů nevytáhne hřeb z postele. Chcete k sobě připoutat milovanou bytost a udělat z ní člověka, který po vás šílí? Vytrhněte si ze spánku vlas, stočte do kroužku, svažte nití a vsuňte třeba do náprsní kapsy vašeho milého. Bude za vámi běhat jako pejsek. Pokud si nechcete rvát vlasy, můžete použít jiné kouzlo. Tajně vezměte svému milému ponožky nebo třeba košili a doma na nich udělejte uzly. Přitom říkejte: „Tak jako vážu tyto uzly, tak svazuji naši lásku a tak ty budeš připoután ke mně!“ Potom ponožky nebo košili hoďte na dno skříně a do dvou týdnů se budou dít věci!

Jsem narozena ve znamení Blíženců a to je problém. Ve mně jsou vlastně hned dva lidé. Činorodí i líní, ale hlavně zvědaví. Všechno chtějí vyzkoušet a poznat. Má cesta k mrtvé babičce byla pozvolná a trvala desetiletí. Napřed jsem na střední škole předpovídala spolužačkám, jak dopadne jejich vztah s klukem. Vždy jsem se trefila. Později, už jako zdravotní sestra, jsem poznala při prvním pohledu na pacienta, s jakou diagnózou přichází. Nevím jak a podle čeho, jen jsem se mu podívala do očí. Oblékám se jinak než moje vrstevnice. Miluji třásně, cinkající penízky, pestré barvy a jako straka všechno, co se třpytí. Takhle někde se možná odívají šamani. Nebo čarodějnice? Přes numerologii, reiki, akupresuru a akupunkturu, automatickou kresbu, čtení v kávové sedlině, výklady z karet jsem se dostala k magii a „čarování“. Možná, že mě vedla babička. Nejvíc jsem napojení na ni pocítila na Sibiři, kam jsem se vydala s mezinárodní expedicí. Zdržovali jsme se poblíž řeky Ob, ale já chtěla potkat šamana, šamanku. Vydala jsem se proto sama do vesnice na kraj tajgy. Věděla jsem, kam jít, stejně tak neomylně jsem vždycky (jako zvěř) našla v tajze vodu. Jenže obyvatelé vesnice byli nedůvěřiví, staré ženy se přede mnou schovávaly a na mé dotazy po šamanovi nebo léčiteli každý vystrašeně odpovídal: „Něznaju, nět, nět nět!“ Vrátila jsem se s nepořízenou, ale vím, že tam šamani jsou.

Sibiř je jako náš hustý les, ale všechno je tam pětkrát větší. Tůňky hrozí tajemnou zelení, kdo do nich skočí, už se nevynoří. Břízy se chlubí svou štíhlostí, a pokud si odloupnete bělostnou kůru k zažehnutí ohně, musíte chtě nechtě prosit za odpuštění, že jste zjizvili kmen. Jednoho dne mi cosi řeklo, že se mám vydat do tajgy sama. Tenisky mi drásaly ostny keříků a já si jen říkala, že nesmím uhnout ze směru, abych nezabloudila, protože by mě už nikdo nikdy nenašel. K posezení mezi stromy mě pozval vysoký mech. Přijala jsem zelené křeslo, opřela se o mohutný strom a příroda začala vyprávět. Ano, na Sibiři tajga stále mluví a šamani zpívají.
(luk)