Prosvítání tajemství - viděl jsem UFO

Je tomu už hezkých pár let, snad patnáct let, kdy jsem jednou za letní noci psal ve svém pokoji a po půlnoci jsem si potřeboval udělat přestávku, vydechnout si od práce. Přistoupil jsem k oknu a díval jsem se na nebesa. To, co jsem na nich viděl, bylo neuvěřitelné. Jasné světlo, které stálo na obloze, se náhle pohnulo a křivkou se přemístilo o kus dál a opět znehybnělo. Po chvilce opět.

Pozoroval jsem několik minut ono světlo, smýkající se neuvěřitelnou rychlostí po obloze, a žasl a žasl. Pak jsem šel probudit malého syna. „Co to je, tatínku?“ Mlčel jsem. „Marťani?“ Díval jsem se na onen rozsvícený „objekt“, opět se přemístil oblohou, jako by to světlo posunula neviditelná ruka. To nebylo letadlo, meteorologický balón, vrtulník. Co zbývá? MLČET. Šel jsem probudit manželku a upozornil jsem ji na ono světlo, dívala se na něj a pak se rozespalá otočila a šla spát. Chápu, rozespalý člověk nemusí mít moc pochopení pro tajemství.
Dívali jsme se dál se synem na onen jas, který se „přemísťoval“ po obloze tak, jako kdybychom přemísťovali talíř na stole z jednoho konce na druhý. To přece musí někdo vidět kromě mne. Konečně. Proč? Kdo se v tuto chvíli asi dívá na oblohu nad naším městem? Po půl hodině přestala malého syna ta podívaná bavit, začal usínat, a tak jsem ho nechal jít spát a zapálil jsem si doutník, díval se na světlo – nedívalo se to světlo na mne? Pak jsem si sedl ke stolu a tak, jak jsem se dočetl kdesi v pokynech pozorovatele takovýchto objektů, jsem začal psát zprávu o tom, čeho jsem byl svědkem, psal jsem ji přesně podle pokynů, čas, kdy jsem TO zahlédl, pohyby, jaké TO vykonávalo, dobu, po kterou jsem TO pozoroval. Ale pak jsem se usmál. Pokud člověk vydá pár tisíc stránek sci-fi příběhů a potom nahlásí, že viděl na obloze ve svém městě UFO, bude tomu někdo věřit? Napsal to autor Manžela z Marsu, Manželky z Venuše – více než pětisetstránkových knih – a dalších knih v tomhle žánru. A teď tady píše další vyprávění, to je taky sci-fi? Odložil jsem papír a zprávu o pozorování jsem neodeslal. Létající objekt ještě chvíli putoval svým podivuhodným způsobem po obloze a pak nebyl.

Nebyl?

Druhý den jsme o tom se synem hovořili a usoudili jsme, že i kdybych zprávu odeslal, nic by to zřejmě nepomohlo k poznání důvodů toho zvláštního světla. „Ale, tatínku, možná to vidělo plno lidí a řeknou si to samý, co jsme si řekli teďka my,“ řekl moudře malý syn. Měl pravdu. Žijeme ve světě tajemství, každý den jsme ve světě obývaném tajemstvími. Mlčíme o nich? Nezvykáme si příliš, že na ty, kdo se o těch tajemstvích zmiňují, je třeba se dívat s nedůvěrou, dívat se na ně jako na ty, nad jejichž slovy je třeba se usmívat?
Vzpomněl jsem si po letech na to, že JSEM VIDĚL UFO. A že na to mám svědka. Několika lidem jsem o tom vyprávěl a viděl jsem na nich jasnou nedůvěru a pobavení, zase se vypráví jeden z příběhů.

Ale není to neprospěšné stanovisko?

Možná někomu z těch, kterým jsem o tom vyprávěl, nebo kterým o tom vyprávím nyní, bude dnes létat nad domem něco podivného, nevysvětlitelného, nějaké TO, nějaké UFO. Anebo se stane svědkem něčeho podobného, něčeho ještě tajuplnějšího. Ještě nevysvětlitelnějšího. Bude mlčet? Bude mlčet, protože se bude bát, co by tomu řeklo jeho okolí? Ten jas, který kroužil tehdy nad Polabím, je vlastně zdánlivě opomenutelný, ovšem je možné ho také brát jako metaforu. Jako velkou metaforu.
Kolik je asi velkých poznání, která by zůstala neznámá, kdyby ti, kterých se dotýkají, o nich nepromluvili, kdyby váhali je pojmenovat. Možná už cosi teď putuje do našeho života, přilétá do naší krajiny, nad náš dům. Možná už TO přiletělo. Nějaký jas, o kterém se člověk zdráhá promluvit. Nějaké poznání. Kolik je asi poznání, jaká nebývají pojmenována z toho nebo z onoho důvodu.

Martin Petiška