Paralelní existence

Jsou dny, kdy se stanou tak velké události, že vejdou do čítanek. Často ale zapomínáme na to, že v takových dnech se přihodí i mnoho jiných věcí, důležitých pro životy obyčejných lidí.
Marta měla už léta potíže s nespavostí. Jako lékárnice věděla, že je nebezpečné brát neustále prášky na spaní, a proto hledala alternativní řešení. Přítelkyně ji doporučila navštívit Marka Lasta, lékaře a psychologa, který se zabýval i terapeutickou hypnózou.

„Já jsem jiné ty“

Martin případ se vyvíjel tak, že se dr. Last jednoho dne rozhodl uvést ji do dětských let. Po obvyklém úvodu se začal s Martou vracet lineárně v čase. Desáté narozeniny oslavila se svými spolužačkami narozeninovou párty. Všechno tedy bylo úplně normální.
Pak se dostali až k pátým narozeninám. Martin hlas se znovu změnil a byl ještě dětštější. Popsala svůj narozeninový dort a obdržené dárky. Dárek, který ji nejvíc potěšil, bylo policejní auto na dálkové ovládání.
Divná hračka pro tak malou holčičku, pomyslel si terapeut, ale pokračoval. Na otázku, co se stalo dál, Marta okamžitě odpověděla: „Volá na mne moje matka: Huberte, pojď do kuchyně.“
„Kdo je Hubert?“ zeptal se dr. Last.
„Přece já!“ Její hlas zněl zcela přesvědčivě.
„Jak se jmenuješ?“ Terapeut si chtěl být jistý.
„Přece Hubert.“
Dr. Last měl najednou sucho v ústech, nepodařilo se mu polknout. Přes svou dlouhou praxi se cítil trochu nejistě. Marta se nemohla omylem ocitnout v nějakém dřívějším životě. S tím by nekorespondovalo ono dálkově ovládané policejní autíčko. Co se tedy stalo?
Terapeut ale musel v tomto okamžiku postavit zájem pacientky nad vlastní zvědavost. Přivedl ji tedy zase lineárně v čase nazpět do dnešního dne. Postupoval velmi pomalu a velice obezřetně, neboť mu nepřetržitě zvonilo v hlavě: Co jsem proboha udělal špatně? Jak je to možné?
Když klientku konečně dostal zase do současnosti, zeptal se jí, co teď bude dělat.
„Musím ještě do školy na odpolední schůzku.“
Marek Last věděl, že Marta pracuje v lékárně. Proto se ptal dál.
„Do jaké školy?“
„No do mé, žákovské družstvo se tam sejde na trénink. Příští týden hrajeme důležitý zápas.“
Panebože, pomyslel si nebohý terapeut, zcela zřejmě do pořád je Hubert. Aby získal čas na přemýšlení, zeptal se, kde se nyní nachází.
„Zatím jsem doma. Chci si totiž ještě poslechnout zprávy.“
„Můžeš mi říct, co se dneska ve světě stalo?“
„Ježíši, nějaké letadlo narazilo do výškové budovy. Strašná věc. Přenášejí to živě z New Yorku.“
Terapeut se chtěl dovědět víc, ale Marta alias „Hubert“ se zarazila.
„Teď už musím jít. Kluci budou čekat na ulici před sportovní halou. Kdo ví, co zase provedou.“
Najednou dr. Lasta něco osvítilo a věděl, jak může „Huberta“ přivést zpátky zase jako Martu. Zavedl ji daleko zpět, ještě před narození, a pak ji vyzval, aby se vrátila k momentu, kdy se narodila jako Marta.
Záměr se zdařil. Několika dotazy se ubezpečil, že klientka je skutečně zase „starou Martou“. Pro jistotu jí ještě vsugeroval posthypnotický příkaz. Sám zatím nevěděl, co to všechno znamenalo, a absolutně neměl chuť teď pacientce něco vysvětlovat.
Terapeut je nakonec taky člověk a dr. Last po této zkušenosti odřekl další dva klienty a odjel domů. Jenomže bouřlivé odpoledne ještě neskončilo. Teď to vlastně teprve začínalo. Cestou si pustil autorádio a na vlastní uši vyslechl děsivé informace z New Yorku. Dvojčata World Trade Center se zřítila. Doma mohl všechno ještě mnohokrát zhlédnout na obrazovce.
Během terapie ani on, ani Marta o této události nevěděli. To ho pořádně rozhodilo. Bylo by možné, že se Marta očima někoho jiného dívala na televizní přenos? Dr. Last toho přečetl o telepatii a přenášení myšlenek hodně, tohle se mu ale zdálo přece jen divné. A Marta přece netvrdila, že přejímá Hubertovy myšlenky. Marta trvala na tom, že Hubert je ona. Po mnoha dalších hodinách se všechny jeho myšlenky soustředily na jednu otázku: Skutečně tenhle Hubert existuje? Ne nějaký Hubert, ale ten, který sledoval televizní zprávy a potom šel s několika kluky na trénink.
Při dalším sezení s Martou měl příležitost dovědět se o věci něco víc. Zase se stala „Hubertem“. A Hubert byl velmi otevřený. Terapeut zjistil, že vede malou sportovní školu pro děti a že jeho celé jméno je Hubert Wronski. Toto sezení se mu zdálo docela klidné. Marta právě vyprávěla, jak jako Hubert s kluky trénuje, když náhle bolestivě vykřikla.
„Co se stalo?“
„Sakra, copak tenhle pitomec musí vždycky někde zapomenout svoji nohu? Můj kotník! Asi jsem si vymkl kotník.“
Dr. Last měl plné ruce práce, aby klientka nemusela tuto bolest psychicky snášet. Začal si však dělat starosti. Netrpí tahle žena nějakou disociativní poruchou? Nebo onen muž skutečně existuje?
Byl tady záchytný bod. Hubert uvedl své celé jméno. A řekl, že žije ve stejném městě jako terapeut a Marta. Dr. Lastovi tedy nezbylo nic jiného, než začít po něm pátrat. Podíval se do telefonního seznamu a po zjištění adresy se vydal na cestu ke sportovní škole. Když tam dojel, zjistil, že přišel právě včas. Kluci už odcházeli. Za nimi šel asi pětatřicetiletý muž. Pár dětí na něj zavolalo: „Ahoj Huberte.“ Byl tedy na správném místě. Pravý Hubert ale nekulhal, jeho kotník byl naprosto v pořádku. To představovalo důležitý detail. Všechno souhlasilo, pouze ta věc s úrazem neodpovídala…
Na vysvětlení nemusel terapeut čekat dlouho. Když se dostavil druhý den do ordinace a poslechl si záznamník, zaslechl Martin hlas: „Pane doktore, příští týden nemohu přijít. Včera večer jsem upadla a vymkla si kotník.“
V příštích dvou měsících mohl dr. Last pozorovat vzrůstající synchronizaci mezi životem Marty a Huberta. Pokusil se mezitím s Hubertem seznámit. Už s ním i několikrát krátce hovořil. Chtěl si ověřit informace z Martiných hypnotických stavů. Marta o Hubertovi nevěděla. Terapeut ji, co se týkalo jejich výpovědí v tranzu, ponechával dále v nevědomosti. Jednak, aby ji nezneklidňoval, jednak proto, aby daný stav neovlivnila vlastní fantazií.
Hubert ale začal po čase trpět nespavostí, zatímco u Marty se stav zlepšoval. A ještě více zneklidňující bylo, že se Martě v tranzu stávaly v převtělení za Huberta věci, které se skutečností nesouhlasily. Ale objevily se pak v jejím životě s malým zpožděním. Po celou dobu Martina léčení se dr. Last snažil o vysvětlení těchto zvláštních příhod. Do minulých životů uvedl již mnoho lidí, někdy se odvážil i uvedení do životů budoucích. Co ale znamenalo tohle? Jakým způsobem byly duše Huberta a Marty spojeny, že si nevyměňovaly jen informace, ale že si navzájem ovlivňovaly i životy?
Terapeut už slyšel o zvláštních synchronizacích v osudech jednovaječných dvojčat, třebaže se nacházela stovky kilometrů od sebe. Ale mezi Martou a Hubertem nebyla absolutně žádná spojitost, natož příbuzenský vztah. Jednoho dne Marta svoji terapii u dr. Lasta ukončila, takže už neměl možnost dál se případem zabývat. Přesto ho ale ještě dlouho znepokojovala otázka: Co by se stalo, kdyby se jednoho dne Marta a Hubert náhodou potkali?

Co-walker – „spoluchodec“

Případy jako ten, který jsme vám právě popsali, vejdou jen málokdy ve známost. Skutečnost, že se uvedeným způsobem mohou ovlivňovat životy dvou lidí, kteří se navzájem vůbec neznají, byla odhalena až při změněném stavu vědomí jednoho z nich. Stává se to sice zřídka, ale přece jen, že si lidé jsou vědomi skutečnosti, že „tady na světě nejsou sami“. Většinou však nedokážou tento pocit nijak upřesnit. Projevit se může například náhlými emocemi, které zdánlivě nemají žádné opodstatnění. Osudy takových lidí jsou jakoby spojeny neviditelnými nitkami a nic na tom nemění ani to, že třeba žijí na různých kontinentech. Spojení se vyskytují v nejrůznějších konstelacích, například muž – muž, žena – žena, ale i muž – žena.
V Německu jsme se již seznámili s dvěma takovými případy (tedy se čtyřmi lidmi). A dověděli jsme se také o jednom spojení německé ženy s Angličanem. Pokud se takoví dva lidé setkají tváří v tvář, může dojít k nejrůznějším reakcím: třeba se navzájem poznají a nadále zůstanou ve spojení. Je však stejně dobře možné, že se osobně nebudou absolutně snášet. V takovém případě budou jejich životní cesty probíhat přímo opačně. Ale jistý zájem o sebe navzájem tu zůstává. Nevyplývá to ze zvědavosti, nýbrž ze skutečně vnitřní potřeby, z jistého druhu fascinace, kterou na sebe působí a která jim nedovolí se od sebe odpoutat.
Jiná možnost je, že se takoví lidé vyvíjejí paralelně, skoro jako dvojčata, ačkoliv geneticky příbuzní nejsou. Jsou spíše „duševními dvojčaty“. I po pracovní stránce jdou takoví lidé skoro stejnou cestou. Není to však spojeno s osobními sympatiemi, pokud o sobě vůbec vědí. Rovněž v takových případech ale působí vzájemná zvědavost. Problémy nastanou, když se jedná o konstelaci muž – žena a po seznámení se do sebe zamilují. V případě německé ženy a Angličana mělo jejich seznámení závažné následky. Potkali se pouze třikrát v životě. U Angličana to vedlo k tomu, že najednou uměl dobře německy, ačkoliv předtím tento jazyk vůbec neznal. U ženy se naproti tomu objevily vážné psychické problémy. Líčila, jak muž měl i během telefonního rozhovoru schopnost ji dokonale kontrolovat. Komunikace mezi takovými co-walkery (spoluchodci), jak jim běžně říkáme, probíhá často nonverbálně (bez použití řeči, slov), jedná se o jakýsi druh telepatie. Okamžitě a přesně na sebe reagují. Když jeden na něco pomyslí, druhý to vykoná.
Někdy se zdá, jako by takoví lidé museli splnit společný úkol, při němž se musejí navzájem doplňovat. Pokud oba znají cíl, tak většinou nespolupracují, ale přesto působí ve stejném oboru. Mohou si přitom silně konkurovat, zvláště pokud se jedná o opačný vývoj. V takovém případě přece úspěch jednoho znamená porážku toho druhého. Proto je mnohem lepší, když si takoví lidé jdou z cesty. A když to neudělají sami, tak se o to postará osud.

Grazyna Fosarová a Franz Bludorf v knize
FAKTA O PŘEVTĚLOVÁNÍ,
kterou vydalo nakladatelství Dialog, Markova 3, 460 14 Liberec 14, tel.: 485 121 610, e-mail: knihy@dialog-lbc.cz.

Zdroj: časopis MEDIUM č. 5/2011