ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Odpočívej v pokoji: Pohřeb „to nedokážu“

view counter

Čtvrťáci v Donnině třídě vypadali stejně jako spousta jiných žáků, které jsem za ta léta viděl. Ve všech ohledech se to zdála být typická tradiční třída na základní škole. Ale přesto mi tam něco připadalo zvláštní, hned jak jsem do ní poprvé vstoupil. Jako by ve třídě panovalo skrývané vzrušení.


Donna byla učitelka se spoustou zkušeností načerpaných za léta strávená v michiganských městečkách. Scházely jí jen dva roky do důchodu. Kromě toho se jako dobrovolník připojila k mému projektu doškolování učitelské ho personálu v michiganské oblasti. Cílem projektu bylo, aby se učitelé dokázali vyjadřovat tak, aby žákům pomáhali získávat sebevědomí a aby žáci dokázali převzít odpovědnost za svůj život. Donna se těchto školení účastnila a uváděla do praxe návrhy, které při nich zazněly. A já jsem měl chodit na náslech a pomáhat při jejich provádění. Posadil jsem se na prázdné místo v jedné ze zadních lavic a sledoval průběh hodiny. Všichni žáci usilovně psali, protože dostali za úkol sepsat na list papíru vše, co si myslí o nějakém tématu.

Má nejbližší desetiletá sousedka sepisovala své „To nedokážu“: „Nedokopnu míč za druhou čáru.“ „Neumím dělit více než trojcifernými čísly.“ „Nedokážu přimět Debbie, aby mě měla ráda.“ Prošel jsem se kolem své řady a nahlížel žákům do je jich prací. Všichni podrobně popisovali, co jim nejde. Jejich činnost podnítila mou zvědavost a rozhodl jsem se, že se zeptám učitelky, oč se vlastně jedná. Když jsem k ní přišel blíž, zjistil jsem, že sama také něco píše. Napadlo mě, že nejlepší bude ji nevyrušovat. Poněvadž jsem nemohl zjistit, proč žáci i s učitelkou se pisují všechny negativní věci místo toho, aby se soustředili na klady toho, co mohou a umějí, vrátil jsem se do své lavice a pokračoval v psaní poznámek. „Dopište poslední větu a nezačínejte psát novou,“ ukon čila Donna společnou činnost. Potom žáky vyzvala, aby přeložili papíry na polovinu a přinesli je ke katedře. Tam je měli položit do prázdné krabice od bot. Když byla všechna vyznání nedokonalosti na místě, Donna k nim přidala i to své. Přiklopila krabici víkem, zasunula si ji do podpaží a zamířila ke dveřím a pak ven ze školy. Žáci se vydali za ní a já jsem je následoval. Donna vešla do skladu nářadí a pak se vynořila s rýčem. S rýčem v jedné ruce a s krabicí v druhé. Zástup žáčků ji následoval až k nejvzdálenějšímu rohu hřiště. Tam začala kopat.

Oni tam měli pohřbít své „To nedokážu“! Kopání trvalo asi deset minut, protože se u rýče chtěla vystřídat většina čtvrtáků. Když měla jáma přes osmdesát centimetrů, pře stali hloubit. Rychle na její dno položili krabici a zasypali ji hlínou. Jednatřicet deseti a dvanáctiletých žáků stálo u čerstvě zasypaného hrobu. Každý z nich do něj pochoval komplet ní seznam svých „To nedokážu“, které teď leželo skoro metr pod zemí. A spolu s nimi to udělala i jejich učitelka. Najednou Donna prohlásila:

„Děvčata a chlapci, vezmě te se za ruce a skloňte hlavu.“ Žáci poslechli. Rychle utvořili kruh kolem hrobu a vzali se za ruce. Sklonili hlavu a čekali. Donna přednesla pohřební řeč: „Přátelé, dnes jsme se zde shromáždili, abychom uctili památku našeho ‚To nedokážu‘. Když ještě bylo s námi na této zemi, zasáhlo srdce každého z nás, a mnohé velice hluboko. Jeho jméno bylo bohužel zmiňováno ve všech veřejných budovách – ve školách, na radnicích, ve vládních budovách, a dokonce i v Bílém domě. Připravili jsme ‚To nedokážu‘ místo posledního odpočinku a také náhrobní kámen s epitafem. Zůstali tu po něm sourozenci ‚To dokážu‘, ‚To udělám‘ a ‚Hned se do toho dám‘. Nejsou sice tak známí jako jejich zesnulý příbuzný a určitě dosud nejsou tak silní a mocní. Ale jednoho dne se snad s naší pomocí dočkají na světě ještě větší slávy. Kéž naše ‚To nedokážu‘ odpočívá v pokoji a kéž všichni přítomní naberou z jeho nepřítomnosti sílu vzít život do svých rukou a jít dál. Amen.“

Došlo mi, že žáci na tento den nikdy nezapomenou. To, co právě udělali, mělo symbolický, metaforický význam pro jejich celý další život. Byla to hluboká zkušenost, která se navždy vryje do jejich vědomí i nevědomí. A největší podíl na tom měla učitelka, která také napsala své „To nedokážu“ a spolu s ostatními je pohřbila a pronesla nad ním pohřební řeč. Ale její úkol ještě nebyl u konce. Když skončila svůj proslov, vyzvala své žáky k návratu do třídy, kde se konala pohřební hostina. Odchod svého „To nedokážu“ společně oslavili sušenkami, popcornem a ovocnými džusy. Při této oslavě Donna vystřihla z balicího papíru velký náhrobní kámen. Nahoru napsala „To nedokážu“ a pod to: „Odpočívej v pokoji“.

Dolů připsala datum. Papírový náhrobní kámen visel v Donnině třídě až do konce roku. Když se náhodou stalo, že některý z žáků na něj zapomněl a řekl: „To nedokážu,“ Donna prostě jen ukázala na nápis „Odpočívej v pokoji“. A žáček si hned vzpomněl, že „To nedokážu“ je už po smrti a opravil se.

Nebyl jsem jedním z Donniných žáků. Donna se měla učit ode mne. Ale toho dne mi udělila lekci, která mi bude užitečná až do konce života. I nyní, po létech, kdykoli slyším „To nedokážu“, vidím před sebou onen pohřeb. Stejně jako žáci, si i já vzpomenu, že „To nedokážu“ už není mezi námi.

Chick Moorman



 

...Telefonujte nejlevněji na českém trhu...