Nic se neděje náhodou (2)

Možná jste se již setkali s podivnými náhodami, potkaly vás zvláštní zážitky ve spojitosti se sny, vizemi. Když si určité signály a náznaky dokážeme správně vyložit, můžeme se stát blízkými či vzdálenými svědky zajímavých životních situací a peripetií. Tento příběh nám zaslala Mgr. Jelena B. z Prahy.

Odchod do psího nebe

Jana šla na procházku se svým psem Rexem. Čtrnáctiletý pes se těžce vlekl ke dveřím, zadní nohy ho po mrtvičce a nebo v důsledku artrózy už moc neposlouchaly. Jana často vzpomínala, jaký to býval krásný a čiperný pes. Vypadal jako trochu menší a štíhlejší kopie své matky, německého ovčáka s rodokmenem, která patrně věnovala svou přízeň menšímu psovi. Výsledkem jejich spojení byl Rex - vysoce inteligentní, citlivý, nervózní a občas téměř plachý pes s velkýma, skoro černýma, hlubokýma očima. Snad za to mohl i podmanivý pohled vemlouvavých psích očí, ale Janě se někdy zdálo, že Rex rozumí lidské řeči.

Za léta soužití si vypracovali vlastní systém komunikace. Nehledě na slunečné zimní počasí, vzduch začínající vonět jarem se procházka moc nevydařila. Zdálo se, že Rex, který špatně viděl a téměř neslyšel, nemá už žádnou chuť ani do obvyklého značení rohů, ani do čenichání a zkoumání stop svých kamarádů - do tzv. čtení psích novin. Jana vzpomínala na Rexovo vytrvalé pobíhání, větření, čenichání, nadšení, s nímž přeskakoval na povel překážky, cítila v duši velký smutek. Chápala, že to nebude trvat dlouho a její přítel se vypraví do psího nebe. Po chvíli upoutala Janinu pozornost vysoká, štíhlá postava muže, který k nim zvolna přicházel.

Pán byl celý v černém, od klobouku až po boty, avšak Janu zaujala spíše jeho tvář s neobyčejně ušlechtilými, oduševnělými rysy. Nejvíce ji upoutaly jeho světle modré oči, z nichž vyzařovaly upřímná laskavost, soucit, porozumění. V duchu si řekla, že bytost s tak ušlechtilým vzezřením vidí vlastně poprvé v životě. „Krásný pes,“ poznamenal přívětivě pán. „Je vidět, že už je hodně starý.“ „Ano,“přisvědčila Jana. „Má problém s nohama a vlastně se vším.“ Jana si vyměnila s mužem ještě pár vět a po jeho odchodu ji překvapil pocit hlubokého vnitřního klidu. Musela na to náhodné setkání myslet po celou cestu domů, i doma si v duchu vybavovala zářící oči náhodného kolemjdoucího, jeho soucitný, láskyplný pohled. Večer Rex dostal druhý záchvat mrtvice a opustil svoji paní. Jana měla pocit, že ho pán v černém s láskou doprovodil do psího nebe.

Jelena B., Praha