Nic se neděje náhodou…

Jistě jste se již, milí čtenáři, setkali s podivnými náhodami, někdo má zkušenosti třeba se sny, vizemi. Zda si je dokážeme správně vyložit, to už závisí na naší intuici. A pak jsme blízkými či vzdálenými svědky zajímavých životních příběhů, které se kolem nás odvíjejí.

Vím, kdo bude mým ženichem

Kamna praskají, na stole stojí hrnek s čajem, na talíři leží výtečné domácí buchty a paní Zdena D. ze západních Čech nám vypráví, co se stalo její kamarádce. „Moje kamarádka a vesnická sousedka se jmenovala Lída. Byla milá a velmi krásná,“ začíná své poutavé vyprávění Zdenka. „Pamatuji si, že nám už v dětství častokrát líčila, jak se provdá za vysokého a tmavovlasého muže s brýlemi. Bude se jmenovat Jean. Všechny kamarádky se jí smály - to si snad vezme za muže Belmonda? Lída ale mlčela a nic na to neříkala. Pořád u sebe nosila malý talisman, takového kapesního medvídka. Byl černý a říkala mu Jean, jak jinak,“ usmála se naše vypravěčka. „Lída začala následně studovat v okresním městě, kde se seznámila s lesákem Petrem. Nenosil brýle, nejmenoval se Jean a měl světlé vlasy. Po škole plánovali veselku, jenže přišel rok 1968. Lída se svým nastávajícím vycestovala na západ, kde byli tou dobou její rodiče na dovolené u moře.

Petr rodiče neměl, tragicky zahynuli při autonehodě. V zahraničí se všichni společně dohodli, že se do tehdejšího Československa už nevrátí. Bohužel, vztah nevydržel a mladí se nakonec rozešli. Petr odjel za oceán a začal žít v jiné zemi. Ludmila zůstala s rodiči v Itálii a asi za tři roky se v hotelu, kde pracovala, seznámila se sympatickým mladíkem. Přijel s bratrem na dovolenou, byl o rok mladší než dívka a Ludmila užasla. Hůře viděl, na čtení nosil silné brýle, navíc se jmenoval Jean. Přesně jako v jejích dívčích vizích! Do roka byla svatba,“ zakončila vyprávění paní Zdena a ukázala nám několik fotografií. Reálný příběh z reálného světa. Jak mohla dívka předem znát podobu a jméno budoucího manžela? Inu, osud si s námi občas hraje na schovávanou. Podobný příběh jsem slyšel i od své pratety. Tehdy ovšem dívka neznala jméno budoucího partnera, jen jeho vzhled. Tento vztah ale neskončil šťastně, vytoužený či spíše vysněný muž dívku opustil a ona, pod tlakem osamělosti a zklamání spáchala sebevraždu. Její prostý hrob dodnes najdete na jednom šumavském hřbitově. Když mám cestu kolem, zajdu tam a zapálím na hrobě svíčku, natrhám kytičku lučních květů. Aby věděla i po sedmdesáti letech, že na ni živí vzpomínají. Jak řekl kdosi moudrý: „Kde je láska, tam bývá i bolest.“ Nemohl to vystihnout dokonaleji…
Jiří Nový