Nesmrtelné tělo, nesmrtelná duše (1)

Autorem knihy Nesmrtelné tělo, nesmrtelná duše je profesor Deepak Chopra, ředitel Ústavu lékařství propojení mysli a těla a lidského potenciálu. Přednášel na Bostonské univerzitě a napsal řadu knih přeložených do pětadvaceti jazyků, k nejznámějším patří „Kvantové léčení“. Je průkopníkem a představitelem trendu propojení mysli a těla ve zdravovědě. V této knize chce seznámit čtenáře s novým přístupem ke stárnutí.

Chce-li člověk dospět do „země, kde nikdo nestárne“, musí nejprve odložit staré zakořeněné názory, že tělo musí stárnout jako každá jiná věc, počínaje šaty a konče automobily. Klamné předpoklady shrnuje do deseti bodů. Zde jsou ty nejvýznamnější: mysl a tělo jsou oddělené a na sobě nezávislé; tělo je složeno z částí hmoty; existuje objektivní svět nezávisle na pozorovateli; naše vnímání světa nám poskytuje objektivní obraz o skutečném stavu věcí; člověk je shluk vzpomínek a pocitů zabalený ve schránce z masa a kostí; je nezbytné, abychom podléhali nemocem, stárnutí a smrti; čas je nazírán jako vězení a naše těla jako biochemické stroje.

Deset nových předpokladů

Předpoklady starého paradigmatu jsou dnes zčásti i jako celek vyvráceny mnoho kapacitami. Pravda je, že nové výchozí body jsou opět jen myšlenky, ale dávají nám nové možnosti a alternativy, jak brzdit proces stárnutí. Nové předpoklady hovoří jinou řečí a jsou v mnohém ohledu opakem starých tvrzení. Předpokládá se v nich třeba, že mysl a tělo jsou neoddělitelným celkem. „Biochemie těla je produktem našeho vědomí. Stárnoucí buňky jsou produktem vědomí, jež zapomnělo, jak je obnovovat“. Naše mysl je aspektem univerzální mysli. Ač se zdá, že jedinci jsou navzájem od sebe odděleni, jsme všichni zvláštním způsobem propojeni podle zákonů ovládajících celý vesmír. To, co nazýváme časem, je odraz našeho způsobu vnímání změn. Je to vlastně kvantifikovaná věčnost, věčnost rozporcovaná na kousky. Nejme oběti stárnutí, nemoci a smrti, ty jsou součástí scény, nejsou oddělenými objektivními fakty. Je tu ovšem „pozorovatel oddělení od formy změny. Tento pozorovatel je duchovní a je výrazem věčného jsoucna“. Stručně vyjmenované předpoklady jako stavební kameny nové skutečnosti jsou založeny na objektech kvantové fyziky.
Dveře k této skutečnosti, jak víme, otevřeli už Einstein, Bohr a Heisenberg. To oni vyslovili odvážnou myšlenku, že svět kolem nás, ač se nám zdá skutečný, neposkytuje důkaz o této skutečnosti, vyjma vnímání pozorovatele, které je zcela subjektivní. Vždyť na celém světě nejsou ani dva lidé, jejichž vnímání by bylo totožné. S tímto poznáním nehledíme už na své tělo jako předmět oddělený v čase a prostoru, ale spíše jako na pohyblivý organizmus ovládaný miliony let starou inteligencí, která dohlíží na každou změnu. Člověka tu napadne biblický citát, že „bez vůle Boží ani vlas z hlavy nesejde“. Kontraproduktem je přirovnání autora, že každá buňka „je miniaturním terminálem propojeným s kosmickým počítačem“.

Proč vůbec stárneme

Příčinou stárnutí je několik průvodních jevů jako například ztrácení imunity. Každé zdravé novorozeně, ač se zdá slabé a bez ochrany, je vybaveno ochranou proti času, k níž patří imunitní status. Kdybychom si ho dokázali zachovat v původní formě novorozeněte, dožili bychom se aspoň dvou set let. Zázrak dětského tělíčka, stvořený neviditelnou inteligentní silou, má pět milionů buněk bez sebemenší stopy toxických příměsí, není tu nic, co by jejich funkci narušovalo, a tedy ani žádný důvod ke stárnutí. Postupem času však dochází ke změnám. Je tu oxidace, okysličování provázené destruktivními chemickými procesy. Každým okamžikem se zbavujeme atomů kyslíku, vodíku, uhlíku a dusíku. Jako by odcházely po kouskách žaludkem, játry, srdcem, plícemi i mozkem, avšak jsou okamžitě obnovovány. Pokožka těla se obnoví za měsíc, játra každých šest týdnů a kostra každé tři měsíce. Během roku se vymění 98 % atomů v těle člověka. Navzdory této důmyslné obnově nastává asi ve třiceti letech proces stárnutí a pokračuje každým rokem o 1 %. Zvyšuje se krevní tlak, svaly slábnou, objevují se vrásky, kosti jsou stále křehčí, slábne zrak i sluch a ubývá bystrosti. Jedno procento změn za rok se zdá hodně málo, vždyť 99 % energie a inteligence organizmu zůstává ještě nedotčeno. Kdybychom tohle procento dokázali eliminovat, zbavili bychom se procesu stárnutí. Jenže tak jednoduché to přece jen není. Podle nových předpokladů musíme především přihlížet k tomu, že náš organizmus je ovládán vnitřní inteligencí. Jsme-li ochotni zkoumat i neviditelné úrovně těla, dobereme se vesmírné tvořivé síly, která je zdrojem i hlavním činitelem.

Měníme myšlení – měníme svět

U fenoménu stárnutí je prokázáno, jak obrovskou roli v něm hraje změna způsobu vnímání. Mezi příklady uvádí autor odchod do důchodu. Podle statistik ve všech zemích vzrůstá v prvních důchodových měsících značně počet infarktů a onemocnění rakovinou, u pacientů propukají nemoci, které dosud nebyly viditelné. Až do vysokého stáří naproti tomu bývají výkonní a čilí lidé žijící v zemích, kde je stáří pokládáno za společensky prospěšné údobí. To jsou více než frapantní důkazy souvislosti mezi stavem myšlení – vědomí a reakcí organizmu. V našem organizmu ovšem stále probíhají stovky reakcí a pochodů, na které vůbec nemyslíme – dýchání, zažívání, růst nových buněk, oprava starých, poškozených, čištění od toxinů, udržování hormonální rovnováhy. Přeměna uskladněného tuku na cukr v krvi, zvyšování a snižování krevního tlaku, udržování tělesné teploty, přívod a odliv krve do svalových skupin a mnoho a mnoho dalších aktivit. Jak stárneme, ztrácíme pomalu schopnost koordinovat tyto automatické funkce. Kdyby naše tělo bylo pouhou hmotou, bylo by stárnutí nevyhnutelné.
Hmota totiž podléhá entropii, čili tendenci uspořádaných systémů měnit se na neuspořádané. Jako příklad se uvádí automobil, který pod vlivem počasí rezaví tak dlouho, až se z něj stane vrak. Entropie se však nikterak netýká neviditelné části naší bytosti – totiž inteligence. Ti, kdo něco tuší o duchovním přístupu k žití a bytí člověka, o tom věděli už pradávno.

Vědomí je život

Známe stovky případů v Indii, Číně, Japonsku, a dokonce i z křesťanských zemí Evropy, kdy si jedinci žijící životem světců uvědomili svou základní podstatu vycházející z „toku inteligence“. „V Indii se tento tok nazývá prána, což bývá překládáno jako životní síla. Tok prány je možné vůlí zvětšit či zmenšit, převést na různá místa a manipulovat s ním tak, aby fyzické tělo zůstalo zdravé a mladé.“ Schopnost využívat této životní síly má každý z nás. Pohybovat s ní lze jen prostřednictvím pozornosti, jak to činí jogíni. „Na hlubší úrovni totiž jsou prána a pozornost totéž. Život je vědomí a vědomí je život.“ Autor se dále věnuje objevu, že inteligence se může projevit nejen ve formě myšlenek, ale také v podobě molekul.
Tak třeba pocit, jako je strach, se může ukázat jako hmatatelná molekula hormonu zvaného adrenalin. Hormon a pocit strachu jsou tu úzce spojeny, jako jsou spojeny endorfiny s pocitem slasti. Revoluce ve vztazích mysli a těla stojí na jednoduchém objevu – kam směřuje myšlenka, tam jde i chemická látka. Tento objev vysvětlil, jak se mentální stav může změnit v biochemický pochod mající za následek onemocnění. Jiný příklad je různost reakcí na bolest, to znamená práh bolesti, který se liší podle mentálního stavu pacienta. Různost se může projevit dokonce i u téhož pacienta při vnímání bolesti v jiném čase. Známé je využití vazby mysli a těla při podávání placeba. Výsledky překvapí někdy samotné lékaře. Tak třeba při podávání placeba místo chemoterapie došlo u pacienta nejen k vypadávání vlasů a zvracení, ale dokonce ve vzácných případech i k remisi zhoubného nádoru.

Stárnutí je „odchylka“ od správného kurzu

Dříve se nepředpokládalo, že vědomí ovlivňuje tělesné pochody, a i dnes jsou někteří lékaři podobného názoru, i když počet těch, kteří mají opačný názor, stále roste. Někteří jsou přesvědčeni takřka proti své vůli. Tak třeba stanfordský psychiatr David Spiegel chtěl prokázat, že mentální stav pacienta má vliv na onemocnění, jako je rakovina, a za tím účelem experimentoval se skupinou osmdesáti šesti žen s pokročilou rakovinou prsu. Polovině z nich byla jednou týdně poskytována psychoterapie s lekcí autohypnózy. Po deseti letech, kdy bilancoval své pokusy, zjistil k vlastnímu překvapení, že tato polovina přežívala v průměru mnohem déle než druhá. Je nabíledni, že vědomí musí sehrát důležitou roli i při stárnutí. Významné jsou zde naše návyky, prožitky a zkušenosti. To platí do té míry, že lze říci, že „tělo je fyzickým výsledkem všech interpretací, které se od mládí učíme“. Z této řady poněkud vybočují případy, kdy někteří pacienti po transplantaci darovaných orgánů měli někdy neuvěřitelné zážitky – vzpomínky či nevysvětlitelné asociace spojené s dárcem orgánu.
Autor vysvětluje tyto výjimečné případy tím, že naše těla jsou jakoby vytvořena ze zážitků přeměněných do „fyzické podoby těla“. Naše buňky jsou plné stop minulosti a s cizími buňkami přejímáme i část cizích prožitků. „Tělo je pak projekce signálů z mozku, které byly transformovány do skutečného stavu.“ Podle této teorie není stárnutí ničím jiným než souhrnem procesů, které se odehrávají na pozadí vědomí ať už na úrovni těla, či mysli, vědomí, které se odchýlilo od svého správného kurzu.
ry