Naše skutečná svoboda je podmíněna sebeuvědoměním

Pohlédněme na současné velkoměsto. Výškové budovy, dlouhé rušné ulice, stovky kaváren a obchodů, nekonečné kolony aut a mezi tím vším mohutné proudy prchajících. Zmatených a věčně spěchajících bytostí, jejichž tváře věrně odrážejí všudypřítomný chaos. Kde zůstala jejich někdejší suverenita, skrytý vnitřní půvab, úchvatný obraz hluboké lidskosti? Zbyly jen prázdné bezútěšné kulisy vytvářející falešné zdání absolutní moci okolního světa, jemuž ve svém mylném přesvědčení dobrovolně podléháme. Naše duše strádá a my jí dáváme lék v podobě zapomnění; v naivní víře, že bolest zmizí. Pokud se tak ale stane, přestaneme žít.

Ačkoli zde ono „velkoměsto“ slouží pouze jako abstraktní příměr, jeho charakter dokonale vystihuje neblahý stav, ve kterém se nachází duše moderního člověka; situaci, kdy lidé obklopeni nesmírným potenciálem intelektu a vzdělání upadají do stále větší duševní a duchovní bídy a ztrácejí tak svobodu z nejcennějších – svobodu své vlastní duše. A nejen to. Oni před ní prchají, skrývají se a děsí se představy, že by se s touto znovuobjevenou svobodou střetli tváří v tvář. Tato myšlenka je nutí k ještě rychlejšímu útěku, jenž má jediný cíl – potlačit strach z existence vlastních stínů. Vyhnout se setkání se sebou samým.
Útěk však člověku skýtá úlevu pouze dočasnou. Lidská duše totiž přirozeně touží po tom být poznána, zpřístupněna, probuzena. Prahne po tom předat své poselství a aktivně se účastnit toho nádherného zázraku, jímž je skutečný život. Ne každý však dokáže naslouchat svému vnitřnímu hlasu, ne každý má odvahu jej následovat a vykročit cestou sebepoznání. Mnozí však i přesto touží porozumět signálům své duše, učinit svůj život smysluplnějším, okusit stav vnitřní celistvosti. Těm, kdo upřímně hledají, nabízí svou pomoc MUDr. PAVEL ŠPATENKA.

Cestou sebepoznání

MUDr. Pavel Špatenka je terapeut a zároveň i tvůrce osobitého pohledu na sebepoznání a sebeuvědomění v psychoterapii a v životě člověka vůbec. Ve svém učení se zabývá lidskou psychikou na pomezí duchovní a duševní síly, přičemž plně respektuje složitost a nároky západního člověka 21. století. Své učení nespojuje s žádným náboženstvím ani spirituální tradicí. Vytvořil nové terapeutické přístupy, s jejichž pomocí učí praktickému sebepoznání, jež vede k probuzení duševního a duchovního potenciálu. Jeho snahou je zpřístupnění vnitřního světa lidské duše a duchovních tradic každému, kdo se zajímá o vlastní vývoj a sebepoznání. Hlavní nástroj pro změnu sociálního prostředí vidí v oslovení jednotlivce a ve skutečné vnitřní transformaci, která je i zárukou celospolečenských změn. Své učení praktikuje pod souhrnným názvem jóga sebepoznání, o níž jsme si povídali v jeho psychoterapeutickém centru Monnáda v Letohradské ulici v Praze Holešovicích.

Jak dlouho již provozujete tento druh terapie?

Psychoterapie funguje v současné době již deset let a postupně získává stále více svých příznivců. Jsou mezi nimi lidé, kteří touží najít cestu do vlastního nitra, uvědomují si, že uvnitř nich něco žije, a chtějí navázat kontakt se svou duší.

Podobné touhy se člověka zmocňují zejména ve chvílích, kdy v životě prochází nějakou krizí. S jakými problémy se na vás lidé nejčastěji obracejí?

Duchovní probuzení a s ním související duševní krize je jedním z mnoha důvodů, proč lidé do poradny přicházejí. K dalším patří nemoc, únava, pocit vyhořelosti, nízké sebevědomí, problémy v oblasti vztahů a intimního života, ale také různé druhy závislostí včetně citových, přetrvávající strach, obavy či úzkosti. Setkávám se zde s lidmi, kteří nedokáží mít rádi sami sebe, chybí jim motivaci a chuť k životu, cítí se naštvaní a zrazení, nebo jen tuší, že se s nimi děje něco, čemu nejsou schopni porozumět. Chodí sem ale i psychicky nemocní – lidé trpící depresí, schizofrenií či poruchou osobnosti.

Co vás osobně přivedlo k józe sebepoznání?

Začne-li se člověk více zajímat o svět a své místo v něm, záhy zjistí, že pravda bývá zpravidla překryta spoustou lží, manipulací a zjevných nesmyslů, které mají jasný cíl – odvést naši pozornost od nás samých. Naskýtá se tedy hned několik otázek: kam je naše pozornost odváděna, od čeho a hlavně proč? Zejména poslední otázka je velmi alarmující. Proč je člověk masivně ohlupován, proč se stal nástrojem systémových lží a jak je možné, že nedokáže rozeznat pravdu od lži? Proč není schopen je od sebe odlišit? Tyto a mnohé další otázky stály na počátku mého poznání a zároveň i snahy po nalezení odpovědí. A tak se sebepoznání stalo mým životním posláním, které mě zavedlo do míst, jež lidé běžně nenavštěvují.

Kam?

Do tajemných zákoutí lidské duše. Do míst, kde se v temnotě nevědomí rodí lidský duch.

Mnozí spoléhají v tomto ohledu téměř výhradně na exaktní vědu.

Exaktní vědou však poznání dosáhnout nelze, stejně jako prostřednictvím filozofie či slepou vírou v různá dogmata. Poznání totiž nepřichází z mysli, nýbrž z duše člověka; je to vědění srdce. Informace, které potřebujeme ke skutečnému životu, přicházejí z vnitřní zkušenosti. Poznání je to, co člověku dává jeho duše – hlubinné zkušenosti, nezaměnitelná pravda.

Jinými slovy intelekt nám při našem hledání příliš nepomůže?

Intelekt nám předkládá své filozofické postuláty a „duchovní pravdy“, jimiž se snaží nahradit duševní děje, a tak jej lehce můžeme zaměnit s poznáním. Skutečné poznání však spočívá v něčem zcela jiném. K tomu, abychom pochopili pravdu, nutně potřebujeme osobní vnitřní zkušenost, nikoli filozofické šálení…

Je filozofie skutečně tak bezmocná? Vždyť učení starých mistrů nabízí spoustu cenných a pozoruhodných podnětů.

To ano a není od věci nechat se jimi inspirovat. Samo o sobě to ale nestačí. Sebepoznání totiž znamená především setkání s nevědomou, méněcennou, stínovou a úmyslně potlačovanou částí lidské osobnost. Je to setkání s naším osobním zlem. Tento fakt vnáší do lidské mysli strach, bolest a utrpení. A to je břímě, které z nás žádná filozofie nedokáže sejmout.

Předpokládám, že teorie pojednávající o takzvaném pozitivním myšlení na tom budou stejně.

Přesně tak. Smysl existence bolesti a utrpení v životě člověka je vůbec chybně chápaným fenoménem. Systémové vyhýbání se všemu, co se bolesti, strachu a utrpení jenom dotýká, je sice považováno za „rozumné“, ale je to bohužel jednostranné. Zbavit se zla v sobě prostým intelektuálním potlačením, popřením, či pozitivní myšlenkou, je prostě nesmysl. Vědomá intelektuální jednostrannost není schopna zachytit a porozumět signálům duše. Pro zdravé fungování psychiky je zcela neúnosná, a proto v duši vznikají děje a události, jež vrhají stín na veškeré konání, které nesměřuje k vnitřní celistvosti

Můžete uvést příklad?

Člověk se vědomě chová, jako by byl dokonalý, jako by to byl on, kdo nečiní žádné chyby. Takový člověk hledá problémy a zlo vždy jen v druhých, ve vnějším světě. Takže ve chvíli, kdy se mu v životě začne dít něco špatného a on zaregistruje tíživé pocity či negativní emoce, ukáže prstem na druhé, nebo v sobě tyto signály potlačí, protože nezná podstatu toho, co se mu děje, a už vůbec netuší proč.

Mohli bychom tedy říci, že v tomto ohledu intelekt člověku více škodí, než prospívá. Zvláště vymkl-li se kontrole vědomí a nechává se slepě vést programy, jež do něj vložila společnost a okolní svět. Přesto věřím, že pravda v duši moderního západního člověka stále žije.

Ano, pravda v jeho duši stále existuje, ale on ji nevnímá. Mnohdy o ní ani neví, neboť je příliš zaujatý vnějším světem. Trpí a nepřiznává si to. A to všechno jenom proto, že je ovládán něčím, co ho nepustí dál. Člověk ve své psychice nosí vědomé i nevědomé informace, které mu brání poznat pravdu, že svoboda jeho vůle není dána vnějšími podmínkami, ale je podmíněna sebeuvědoměním. Na otázky týkající se duchovního probuzení dává odpověď právě sebepoznání, jež vychází ze dvou různých rámců. Prvním z nich je gnostický přístup, kdy se člověk učí poznávat sám sebe skrze prožitek. Druhý čerpá z hlubinné psychologie, z učení Freuda, Adlera, Junga aj., kteří navíc zdůrazňují význam živé zkušenosti.

Stále více lidí dnes prožívá své duchovní otevření. Tento proces je však spíše než dar a šance k vnitřnímu prozření vnímán negativně – jako osobní selhání či nějaký druh psychické poruchy. V této souvislosti bývá také často zmiňován výraz psychospirituální krize.

Je přirozené, že po prožití určitých zkušeností se člověk začíná zabývat otázkami, které přicházejí zevnitř. To je zpravidla první signál duše na cestě k tomu stát se sám sebou. Tato otevření člověk obvykle prožívá velmi těžce. Je konfrontován s pocity, s nimiž do té doby nepočítal, prostě je neměl ve vědomí. S touto krizí se lidé nejčastěji setkávají ve středním věku, i když poslední dobou se dotýká také stále většího počtu mladých lidí…

Cosi podobného jsem před pár lety sama zažila. Nebylo to vůbec příjemné období. Byla jsem nucena kompletně přehodnotit svůj pohled na život, a to i přesto, že materialistické myšlení mi odjakživa bylo cizí. Stálo mě to hodně sil a bohužel i zpřetrhání některých rodinných vazeb, ale při zpětném pohledu je zřejmé, že to ani jinak nešlo. Díky hluboké vnitřní krizi, která trvala téměř tři roky, jsem se posunula o velký kus dál a stanula na cestě směřující k sebepoznání. Jsem sice na jejím úplném začátku, ale i to pro mě hodně znamená.

To, co popisujete, jsou zcela přirozené jevy, které provázejí duchovní otevření. Je pravda, že když se duše otevře, člověk se necítí dobře. Ve světle vědomí se náhle objeví nová složka – protichůdná tendence vědomého zaměření osobnosti. Lidský stín se hlásí se o své místo na slunci, aby naplnil prastarý zákon existence dualit. Tato složka je však méněcenná, anebo chceteli, její vědomé zjevení je provázeno méněcennými pocity a komplexy. Laicky řečeno, člověku se udělá „blbě“. Náš intelekt totiž méněcennost nesnáší, miluje jednostrannost, touží být vždy „in“ a šťastný, potřebuje být dokonalý. A právě tato chvíle si žádá informace, které potřebujeme k tomu, abychom se naučili spravedlivě nahlížet na svůj vnitřní život. Je to období měnících se duševních polarit, kdy si duše žádá daleko větší pozornost, než tomu bylo dosud, kdy se člověk učí komunikovat sám se sebou a kdy je ochoten vzít na vědomí, že v něm existují psychické síly, které řídí jeho život.

Této nové zkušenosti se někteří lidé natolik zaleknou, že se ze všech sil snaží vrátit svůj život zpět do „starých kolejí“. Velmi často za ochotné asistence „odborníků“.

Ano, i takového nezvaného hosta, jakým může být pro mnohé duchovní prozření, umí člověk zatlačit zpět. Systém mu dává do rukou mocný nástroj, jako jsou léky, antidepresiva, aj. Tak se stává, že duchovní probuzení často končí opět v pekle nevědomí.

Proč se člověk tolik děsí možnosti poznat sám sebe?

Jak jsem již řekl, lidé netouží poznat svou „odvrácenou tvář“, neprahnou po setkání se svým stínem. Stojí výhradně o pozitivní emoce. Masový mýtus o pozemském štěstí, jenž popírá základní zákonitosti dualitní existence života, vede člověka k tomu, aby se uzavřel sám sobě, svým hlubokým vnitřním pocitům, aby nežil v konfliktu sám se sebou. Moderní člověk si jen těžko přiznává, že je reálným původcem vlastních chyb a jeho psyché je skutečným původcem krize, která v něm narůstá. Neschopnost prožívat všechno to, co se v něm děje, odmítat a popírat všechnu tu duševní méněcennou hlušinu bohužel znamená, že se oněch duševních pokladů nikdy nedočká. Je to tedy především strach, který nám znemožňuje otevřít se naplno své duši a získat zpět svobodu, na niž máme přirozené právo. Strach z bolesti a nedostatku, strach ze ztrát a všechny další strachy podporované a vytvářené systémovými monstrózními nepravdami, kterými jsme živeni již od dětství.

Můžete nám stručně přiblížit praktickou část léčení?

Průběh léčení lze shrnout do tří následujících bodů. Zaprvé je třeba pojmenovat problém, se kterým člověk do poradny přichází. Společně mapujeme vše, co se děje v různých oblastech jeho života, vracíme se do období dětství, mluvíme o budoucnosti, o tom, v čem dotyčný spatřuje smysl života, s čím je spokojený a s čím naopak, o způsobu, jakým snáší vnitřní bolest atd. Následně pak pomáhám klientovi otevřít se jeho vlastním pocitům za účelem objevení skrytých příčin jeho citového utrpení. Dalším krokem je zmapování jeho vnitřního světa, tzn. myšlení a prožívání, identity, osobnosti, stínové osobnosti…
Duše versus mysl apod. Cílem je, aby si dotyčný uvědomil, co ho udržuje v jeho vnitřním konfliktu, a otevřel se budoucím změnám. V závěrečné fázi se snažíme společně odstranit překážky, které stojí v cestě těmto změnám, jako je odpor, strach a úzkost, jež jsou spojeny s nevědomostí. Pracujeme se sny, symboly, fantazií a někdy si jen tak povídáme. Další práce s myslí a s tělem pomůže klientovi vypořádat se s minulostí; to je spojeno s odpouštěním a očišťováním duše, tedy s uvolněním starých zablokovaných emocí, a také s jeho představami, které naopak vyvolávají strach z budoucnosti. V neposlední řadě se učíme principy vědomé kontroly myšlení a prožívání. Při jednotlivých sezeních pracujeme také s tělem, což je nedílnou součástí každé psychoterapie.

Jak probíhá práce s tělem?

Práce s tělem, kterou nazývám souhrnným slovem somatoterapie, se soustředí na vědomé propojování mysli s fyzickými pocity, prožitky a emocemi. Pomocí různých technik probouzí naši citlivost, uvolňuje nahromaděné emoce, léčí citová traumata, a tak odstraňuje z těla nahromaděné napětí. Tím vytváří prostor pro vnitřní klid, který je pro změnu prožívání velmi důležitý.

Překonáme-li všechny nástrahy na cestě k duchovnímu probuzení, jakou odměnu sklidíme za své úsilí? Co všechno nabízí sebepoznání modernímu člověku?

Možná právě to, co mu ze všeho nejvíc chybí a je v nejširším měřítku zneužíváno pro falešné cíle: vůli a svobodu volby. Vůle je volná psychická energie, je to energie, která není vázaná a jako taková je rozhodujícím faktorem vědomého výběru. Pokud tuto energii nemáme, nejsme schopni se rozhodnout a ani volit. Ovšem zredukovat výtěžek sebepoznání na existenci volné psychické energie nestačí. Sebepoznání je proces, v němž nevědomá psychická energie nabývá v lidském vědomí forem, které jsou člověku dosud nedostupné. Může to být moudrost, pokora, spokojenost nebo soucit, tedy to, co člověk dnešní doby tak zoufale postrádá, ale i mnohem, mnohem víc.

Zdeňka Jeníčková
O tomto novém pohledu na přístup k vnitřnímu
světu moderního západního člověka
se více můžete dozvědět v knize
MUDr. Pavla Špatenky Jóga sebepoznání
Tel. 233 552 568 nebo 608 064 194
www.monnada.cz