Města duchů

V USA existují takzvaná města duchů. Vznikla většinou v době zlaté horečky a jejich obyvatelé je opustili často přes noc, když zábory zklamaly nebo byly uzavřeny doly. Do říše legend ovšem patří vyprávění, že k opuštění takových měst duchů došlo natolik náhle, že na hracích stolech zůstaly žetony a na barových pultech salonů poloprázdné sklenice whisky. Skutečnost je, jako vždy, ještě podivnější než leckterá legenda.
Skutečně existují místa, města, obce, jejichž obyvatelé se očividně uprostřed všedního dne spontánně rozhodli vydat na cestu do nicoty. A to se děje po celá staletí.

Jeden známý, ale stále zkoumaný případ představuje zmizení osadníků z ostrova Roanoke ležícího poblíž dnešní Severní Karolíny. Osadu založil roku 1585 Walter Raleigh. Když se Raleigh vrátil z Anglie, odkud přivezl výstroj, nářadí a další vysídlence, nalezl sídliště zcela opuštěné. Nedovedl si to vysvětlit. Záhadou to zůstalo navždy.
V Anglii byly pomocí leteckých snímků objeveny stovky opuštěných vesnic. Na celé zeměkouli jsou jich tisíce. Ne všechny opustili jejich obyvatelé ve vzdálených dobách, za neznámým cílem a z nezjistitelných důvodů (pokud ovšem odešli dobrovolně, což nikdo nedokáže říci).

Na popud zprávy trapera Joe Labella se oddíl slavné kanadské královské jízdní policie v listopadu 1930 vydal do jedné eskymácké vesnice v severní Kanadě. Byla prázdná a nabízela zvláštní obraz. Byly tam všechny věci denní potřeby a to v takovém stavu, jako kdyby všichni Eskymáci společně v jeden okamžik odešli. Aby se už nikdy nevrátili.
To přesně souhlasilo s podivným traperovým vyprávěním. Labell byl starým přítelem mírumilovných Eskymáků z této malé osady vzdálené pět set mil od města Churchill, ve kterém měla stanici jízdní policie. Když Joe zase jednou navštívil své domorodé přátele, uvítalo ho hrozné ticho. Nezaštěkal ani pes, nezaznělo lidské slovo.
Zůstal stát na kraji vesnice a hlasitě zavolal. Žádná odpověď. Opatrně se blížil k první chatě a nadzvedl sobí kůži, aby nahlédl dovnitř. Prázdno a ticho.

Dlouho bloudil vesničkou, koukal do stanů a chat, hledal nějaký náznak vysvětlení, kde Eskymáci pobývají. Marně. Hrnce s jídlem visely nad ohništi. Pušky, nejcennější majetek Eskymáků, stály opřené v koutě. Žádný majitel takové zbraně se na Severu od ní neodloučí, je víc než materiální hodnotou, zaručuje přežití. Stejně jako psi. Přesto i ti byli ponecháni na místě. Labelle a později i policisté je objevili: byli přivázáni ke kůlům, vyhublí a mrtví.
Traper při svém pátrání narazil na dětské oblečení z tulení kožešiny, ve kterém vězela kostěná jehla tak, jak to bývá, když někdo nakrátko přeruší šití.
Policie vyloučila všechny normální příčiny. Žádný Eskymák by svou vesnici ani na krátkou dobu neopustil, nemluvě o tom, že by se odstěhoval a nechal přitom na místě svou zbraň, psy a saně. To bylo nemyslitelné. Cosi muselo domorodce donutit k odchodu nebo k útěku z vesnice a přitom v ní zanechali i veškeré oblečení, které právě neměli na sobě. Stopy zápasu nebo přítomnosti nějakých cizinců nebyly nalezeny. Na břehu jezera ležely kajaky patřící kmenu, mezi nimi i kajak náčelníka. Odborníci, které policie přizvala, tady strávili týdny, aby hádanku vyřešili. Nepodařilo se to.
Ať je tomu jakkoli – není tu něco v pořádku. Tento pocit v nás ještě zesílí, když opustíme pevnou půdu (která, zdaleka není bezpečná) a zjistíme skličující skutečnost, že lodi se nejen potápějí a letadla nejen padají, ale také mizí. Se vším všudy.
Někdy však zmizí jenom lidé…
(nag)