ict Pro - kurzy, školení, konzultace
view counter

Masopust, čas mezi dvěma půsty

view counter

Ten první půst, čtyřnedělní, byl předvánoční. Druhý, o několik týdnů později, předvelikonoční. Mezitím, po Vánocích,vánočních koledách, konci roku a Třech králích, přišel masopust – doba veselostí, zabíjaček, maškarád, tancovaček a her. Držel se až k Popeleční středě. Odkud se vzal, kde jsou jeho kořeny?

 

 

Stařec se zahradnickým náčiním v ruce

Křesťanský kalendář zahrnuje období masopustu od ledna, maximálně do začátku března. Ale jeho časové vymezení je pohyblivé. Někdy je masopust delší, někdy, protože Boží hod velikonoční musí být vždycky v první neděli po jarním úplňku, kratší. Velikonoce se vážou na určité dny v týdnu, Vánoce mají pevně vymezená data. Proto se Velikonocům také říká pohyblivé svátky, avšak s pevným určením předvelikonočního postu. K tomu došlo v roce 1091 na Beneventském koncilu. Nekrátí se tedy půst, ale krátí se masopust. Jeho vyvrcholením jsou poslední tři dny – masopustní neděle, pondělí a úterý. Masopustní veselí se odvíjí od dob předkřesťanských, od saturnálií a luperkálií, od vládce bohů Saturna, který měl na starost rolnictví a setbu. Jeho manželka, jmenovala se Ops, byla bohyní úrody a plodnosti země. Saturnus je většinou znázorňován jako stařec se zahradnickým náčiním v ruce. Na jeho počest se od 17. prosince pořádaly veliké slavnosti – saturnálie.
Saturna později ztotožnili s řeckým bohem Kronem. Saturnálie se konaly v období zimního Slunovratu, posvátným měsícem byl tedy prosinec, čas, kdy začínala klíčit semena. A byly to oslavy velice bujaré, nesmělo docházet ke sporům, dveře domů a paláců byly otevřené. Průvody, taškařice, zapalování svící, panovalo všeobecné veselí. Proti těmto pohanským slavnostem se však ve 4. století ohrazoval římský církevní otec sv. Augustin, ale bezvýsledně. Křesťané se jich odmítali vzdát, takže se časem vmísily do oslav křesťanských – nicméně masopust křesťanstvím ovlivňován nebyl. Dají se v něm vystopovat vlivy keltské, germánské, slovanské, antika, v jistých prvcích připomínaly Bakcha. Především souvisel se zemědělským kalendářem, s přípravou na jarní práce. Bylo to loučení s vládou zimy a radost s nástupem nového života. Současně však příprava na dlouhý půst před Velikonocemi.

 

Zakažte masopust

„Zakažte masopust,“ volali kazatelé a mravokárci. U nás byl v 16. století jedním z největších odpůrců masopustního veselí Vavřinec Leandr Rvačovský. Církev však mhouřila oči, protože to bylo jediné velké povyražení, které si mohli lidé dopřát. Nakonec ani nemohla jinak, její moc nesahala zase tak daleko, aby toto nevázané veselí zakázala. Navíc předcházelo dlouhému předvelikonočnímu půstu.

 

Hoď panenkou

Čeněk Zíbrt v publikaci Obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy říká: „O původu masopustních zvyků mnoho již hádali a hádají. Celkem jest roztříditi různá znění na dvě skupiny: Buď prý Masopust vznikl na půdě pohanské, nebo na půdě křesťanské. Na půdě pohanské mohl vypučet z náboženských slavností římských a řeckých luperkálií, bakchanálií, nebo se hlásí původem svým k národnímu, domácímu náboženství.“ Dačický ve svém rýmování o masopustu v Prostopravdě píše: „Vloudila se do křesťanstva, skrze Antikrista zlého, bezbožné nálezky jeho, neb on masopust vymyslil, papež jej v kalendář vplestil, tím církev křesťanskou zlehčil.“ Masopust jako „reminiscence na někdejší římské vážně prožívané bakchanálie v podvědomí společnosti zůstala. Navíc se přestěhovala spolu s romanizací střední Evropy i k nám. Zde navázala na místní podloží podobných zvyků.“ Doklady o těchto oslavách sahají až do 13. století.
Lidové zábavy, staročeské mumraje a obyčeje nebyly všude stejné. Jiné zvyky byly na Moravě, jako třeba obchůzkový tanec „Pod šable“, jiné třeba na Domažlicku. Masopustní zábavy nebyly povyražením pro povyražení, byly ventilem, očekáváním nového života. Své zábavy měly i cechy, například cech řeznický měl „pádlo“. Byla to zábava s napjatou kravskou kůží, které se říkalo pádlo. Na ní vyhazovali do výše „mladšího robence“. „Vzíti někoho na pádlo“ znamenalo zmítat někým skutkem i slovem, žertovat s někým, tropit s někým ‚špadrňáčky‘“. Komenský v Moudrosti starých předků píše: „Vzali ho na pádlo. Pádlo jest kůže, na níž někoho vzhůru a dolů zmítají, jakž někdy obyčej. Míní se tedy někoho takové žertovné a dojímavé obírání, když jeden pustí, druhý chytí.“


V Jindřichohradeckém archivu existují účty z let 1592-1629, které dokládají, že pádlem chodili řezničtí tovaryši pobavit i zámeckou vrchnost. Masopustní zábavy se nevyhýbaly ani šlechtickým dvorům. Tomáš ze Štítného zaznamenal, že: „Léta 1398 král Václav na konec masopustu rozkázal učiniti slavné hodování a zval k sobě purkmistra a konšely Starého i Nového měst pražských a některé z pánův, též i rytířstva.
Mnozí obávali se za své životy, ale král snad na to nemyslil, ale po vykonání toho obědu smířil se s nimi přátelsky.“ Někdy byly na královském dvoře zábavy tak bujaré, že docházelo k úrazům. Král Albrecht prý „s omladinou Vratislavskou tak se rozveselil, až si nohu zlámal“. Palacký říká, že spadl ze schodů a až do konce života kulhal. Ani král Vladislav se radovánkám nevyhýbal. V roce 1477 ve dvoře ve Starém Městě pražském „hodoval s měšťanama, tancoval s Chlupatú kramářkú a před ním Martin Nedorůstě postavník držal.“ V listě Jana Staršího ze Švamberka panu Vilémovi z Rožmberka roku 1555 popisuje autor Panský mumraj v Plzni za přítomnosti arciknížete Ferdinanda, který trval tři dny. V tom mumraji bylo osm osob, čtyři připraveny co bohyně, majíce na tvářích larvy (larva je kornoutovitá maska) a vlasy dlouhé, žluté a na hlavě věnce zelené z pušpánu a sukně tykytové bílé…“ ten popis je velice podrobný. Čtyři bohyně a čtyři osoby „připraveny byly k vodním mužům nápodobny“. Z listu se také dovídáme, že bohyněmi byli pánové Just arcikníže, pan Jaroslav Smiřický, pan Zajíc a Proskovský. Takže masopustní veselí pronikalo i do šlechtických kruhů.

 

Když obchází Perechta

Maškarády, průvody, hry, některé se dochovaly, takže si můžeme udělat představu, jak se provozovaly, třeba Dačického, nebo Hádka Masopusta s Postem. Text ze sedmnáctého století je uložen v klášterní knihovně ve Lnářích. Právě onen přechod od masopustu k půstu podněcoval k různým hrám a výjevům. Velice oblíbený byl třeba na Plzeňsku konec Bakchuse. Většinou se odehrával v hospodě, sálem procházel „pohřební průvod“, tlouklo se do hrnců, pak přišel „kněz“ a nad Bakusem, většinou vycpaným panákem ležícím na márách svázaných z vidlí, pronesl řeč. Ministrant ministroval se smetákem, ženské brečely. Pak Bakchuse shodili z lavice a byl konec masopustu. Těch obyčejů, zvyklostí a maškarád bylo nepřeberně. Zabíjačky, průvody, slavnosti, to všechno obsahovalo určitou symboliku. I masopustní průvod býval v pondělí.


Napřed šli hudebníci, pak paňáca ve strakatých šatech s bubnem, žid s rancem, nebo s kozou, kterou představovala dřevěná kozí hlava na tyči, poskakující kůň, ženich a nevěsta, ale tak, že chasník byl převlečený za ženu a naopak. V období masopustu se uzavíraly sňatky, Perchta – ne však bílá paní, také se jí říkalo Berchta, nebo Perechta, obludná ženská postava obcházela stavení a hrozila přástevnicím, které předly ještě ve čtvrtek. Těch postav bylo mnoho a věnovala se jim převeliká péče. Hlavně zvířecím maskám. Jejich nositelé se s nimi ztotožňovali, chtěli jejich vlastnosti získat. Medvěd, kůň, býk, tur, jelen, kozel. Každá maska byla jakýmsi symbolem. Medvěd se probouzel ze zimního spánku, za kozlem tušíme erotiku. Masopustní dny, zvláště jejich závěr, měly svůj řád a obyčeje. A ty vycházely z místních tradic. Vrcholem masopustu byla neděle, pondělí a úterý. Ale ještě popeleční středa byla dozvukem. Černá, škaredá, kdy Masopust předával obřadně vládu Půstovi.
Na Pytlový čtvrtek se dojídaly zbytky z hodů. Pytlový proto, jak říká Jan Kašpar z Kostelce nad Vltavou: „Protože se po masopustě, co ještě zbyde, všecko všecinko sní, stráví – zpytluje“. Naše doba si připomíná masopust většinou už jen v průvodech, a to jen někdy a někde. Smysl se vytratil. Ale přesto – některé maškarní reje nejsou jen přehlídkou masek. Někdy je v nich obsažena nefalšovaná radost. Jako třeba ty na pražské Kampě.

Text a foto: Miroslava Picková