Chytrý špičkový marketing.
view counter

Bezdůvodné obohacení v NOZ

view counter
  1. Bezdůvodné obohacení v NOZ
  2. Spotřebitelské smlouvy na dodávky vody, plynu nebo elektřiny uzavírané na dálku
  3. Zrušení spoluvlastnictví po roce 2014 nově a jinak?
  4. Dopad NOZ na zadávání veřejných zakázek – změny uzavřených smluv a rámcové smlouvy
     

 

Bezdůvodné obohacení v NOZ

Nový občanský zákoník (NOZ)[1] přináší do života jak odborné, tak laické veřejnosti velké množství změn. Mezi ty, které není na místě označit jako revoluční, patří i úprava bezdůvodného obohacení. Ta se v NOZ nachází v Části čtvrté Relativní majetková práva, hlavě IV Závazky z jiných právních důvodů, a to téměř na konci v §§ 2991 až 3005. Oproti úpravě v předchozím občanském zákoníku (POZ)[2] došlo k několika změnám, přičemž o některých z nich bude pojednáno v tomto příspěvku.
 
Spravedlivý důvod
Bezdůvodné obohacení je nadále definováno jako obohacení na úkor jiného, avšak k této definici přistupuje korektiv spravedlivého důvodu. I kdyby tedy byly splněny další podmínky stanovené NOZ (viz níže), bezdůvodně se neobohatí ten, kdo pro to měl spravedlivý důvod. Výklad pojmu spravedlivý důvod bude zřejmě předmětem mnoha diskusí, přičemž již teď je evidentní, že bude záviset od případu a od konkrétního soudce, zda bude v konkrétní kauze naplněn či nikoli. O situaci, kdy je sice plněno bez právního důvodu, avšak je zde nějaký důvod, pro který je možné plnění považovat za spravedlivé a obohacení není nutné vydat, může jít např. v případě spropitného v restauraci. Číšník na toto plnění sice nemá nárok, a tedy není dán právní důvod, proč by jej měl od hosta obdržet, nicméně pokud jej obdrží, nejedná se o bezdůvodné obohacení na jeho straně a nemusí jej tedy ani vydat. Zavedením tohoto pojmu zákonodárce v každém případě vnesl do právních vztahů nejistotu, protože se může vyskytnout plnění sice bez právního důvodu, avšak s důvodem spravedlivým a opačně, plnění sice bude mít právní důvod, avšak nebude spravedlivé. S ohledem na skutečnost, že výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení již není taxativní, se proto může stát, že takové plnění bude považováno za bezdůvodné obohacení (např. nepoměr mezi vzájemně směňovanými majetkovými hodnotami). Lze nicméně očekávat, že k judikatuře, která kazuisticky vymezí, co je a co není možné považovat za spravedlivý důvod, nebo dá k tomuto rozlišení alespoň vodítko, dospějí soudci relativně rychle, a to již proto, že NOZ užívá slova spravedlivý, resp. nespravedlivý na více místech[3]. Čerpáno bude ze strany soudců zcela jistě i z judikatury prvorepublikové [4], ve které se pojem spravedlivý důvod vyskytuje.
Demonstrativní výčet skutkových podstat
Ze znění ustanovení § 2991 odst. 2 NOZ je patrno, že se opouští doktrína taxativního výčtu skutkových podstat bezdůvodného obohacení[5]. Nově je výčet skutkových podstat bezdůvodných obohacení demonstrativní. Za bezdůvodné obohacení je považován zejména majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, dále plnění z právního důvodu, který odpadl, protiprávní užití cizí hodnoty. Bezdůvodně se obohatí i ten, za koho bylo plněno, ač byl povinen splnit sám. Jelikož se jedná o demonstrativní výčet, přicházejí na rozdíl od předchozí úpravy v úvahu i další situace, v NOZ neřešené, kdy bude osoba povinna vydat získané obohacení.
 
Vydání bezdůvodného obohacení
Ve vztahu k povinnosti vydat bezdůvodné obohacení je potřeba upozornit na rozlišení bezdůvodného obohacení v dobré víře a ve zlé víře, resp. poctivého a nepoctivého příjemce.
Poctivý příjemce vydává bezdůvodné obohacení pouze v rozsahu, který trvá při uplatnění práva na jeho vydání ze strany ochuzeného. Vydávané bezdůvodné obohacení tak může být značně menší oproti stavu, kdy k němu došlo. V případě neplatnosti úplatné smlouvy poctivý příjemce poskytne ochuzenému náhradu za užívání věci, avšak pouze do výše prospěchu, který tím získal. Pokud v mezidobí došlo k tomu, že poctivý příjemce předmět bezdůvodného obohacení již zcizil, má na výběr, co bude ochuzenému vydávat. Buď peněžitou náhradu anebo to, co za ni utržil. Jestliže předmět bezdůvodného obohacení zcizil bezúplatně, může ochuzený požadovat náhradu pouze po nabyvateli, který nebyl v dobré víře. Tím nicméně není dotčeno právo ochuzeného, aby se domáhal vydání předmětu bezdůvodného obohacení postupem dle § 1040 a násl. NOZ. Nelze-li předmět bezdůvodného obohacení vydat (např. poskytnutí služby), není obohacený, který předmět bezdůvodného obohacení získal v dobré víře, povinen k náhradě, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům.
Na rozdíl od poctivého příjemce je ten nepoctivý povinen vydat vše, co získal v době, kdy k obohacení došlo. Obohacený, který nebyl v dobré víře, je navíc povinen vydat i plody a užitky a nahradit ochuzenému užitek, který by byl získal. Co se týče situace, kdy v mezidobí nepoctivý příjemce předmět bezdůvodného obohacení zcizil, je to právě ochuzený, kdo, na rozdíl od poctivého příjemce, je oprávněn rozhodnout, zda bude poskytována peněžitá náhrada anebo to, co za předmět bezdůvodného obohacení nepoctivý příjemce utržil. 
Pro všechny případy vydávání bezdůvodného obohacení potom platí, že ten, kdo bezdůvodné obohacení vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil, a může od věci oddělit vše, čím ji na svůj náklad zhodnotil, je-li to možné bez zhoršení podstaty věci.
 
Promlčení
Právo na vydání bezdůvodného obohacení má speciální délku promlčecí lhůty, a to deset let ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, resp. patnáct let, bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto úmyslně.
 
Závěr
Jak je patrno z výše uvedeného, úprava bezdůvodného obohacení doznala v NOZ oproti POZ několika změn, z nichž některé jsou méně a jiné více významné, přičemž teprve čas ukáže, jak zásadní tyto změny ve vztahu k posuzování bezdůvodného obohacení ze strany soudů budou.
 
Mgr. Ján Gajdoš, LL.M., advokát
autor působí v advokátní kanceláři MSB Legal, v.o.s.
Bucharova1314/8
158 00 Praha 13
Tel.: +420 251 566 005
Fax: +420 251 566 006
e-mail: praha@msblegal.cz
--------------------------------------------------------------------------------
[1] Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
[2] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů
[3] Např. § 577 (neplatnost právního jednání), § 1162 (bytové spoluvlastnictví) a § 1729 (Předsmluvní odpovědnost)
[4] Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.7.1924, Rv I 843/24
[5] Autor příspěvku si je vědom, že teorie taxativního výčtu bezdůvodných obohacení nebyla přijímána zcela jednoznačně, šlo nicméně o zcela převažující názor.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Autor: Mgr. Ján Gajdoš, LL.M. ( MSB Legal ) 
 
 
 
 

Spotřebitelské smlouvy na dodávky vody, plynu nebo elektřiny uzavírané na dálku nebo mimo obchodní prostory – právní úprava NOZ odstoupení od uzavřené smlouvy

Ustanovení § 1829 NOZ chrání spotřebitele, jakožto slabší stranu smluvního vztahu tím, že umožňuje spotřebiteli odstoupit od smluv uzavřených na dálku a od smluv uzavřených mimo obchodní prostory ve lhůtě 14 dnů ode dne uzavření smlouvy a v případě smluv na dodávku zboží pak ve lhůtě 14 dnů ode dne převzetí zboží. (Pro úplnost upozorňuji, že pokud dodavatel spotřebitele o jeho právu na odstoupení od smlouvy nepoučí, pak lhůta činí 1 rok a 14 dní.)
Takto provedená právní úprava však v případě smluv na dodávky vody, plynu nebo elektřiny vyvolává otázku uplatnění lhůty k odstoupení. Pokud se na tyto dodávky bude pohlížet jako na dodávky zboží (z ustanovení § 497 NOZ se dá dovodit, že elektřina je považována za zboží), pak by se uplatnilo ustanovení § 1829, odst. 1, písm. c) o smlouvě, jejímž předmětem je pravidelná opakovaná dodávka zboží a lhůta 14 dnů by započala dnem převzetí první dodávky zboží. Takové posuzování by však v praxi vyvolalo řadu problémů, zejména v případě provádění změny dodavatele elektřiny nebo plynu u operátora trhu. Vzhledem k tomu, že u těchto komodit se jedná o zcela specifické zboží, byla by obtížná či zcela nemožná aplikace dalších ustanovení NOZ, zejména týkajících se povinnosti spotřebitele vrátit zboží do 14 dnů od odstoupení od smlouvy (§1832, odst.1 a další).  V případě smluv na dodávku těchto komodit je nejen dle mého názoru, ale i dle názoru odborné veřejnosti zcela zbytečné poskytovat spotřebiteli stejnou zvláštní lhůtu jako u jiného zboží k tomu, které je poskytována zejména proto, aby se spotřebitel mohl řádně seznámit se zbožím po jeho obdržení (prohlédnout si ho, vyzkoušet, zjistit jeho kvalitu, apod.) neboť neobdrží zboží dodávané „jeho“ dodavatelem, ale zcela jiné zboží, které se nachází ve veřejné síti v místě odběru v okamžiku odběru, tedy mix zboží dodávaného do veřejné sítě výrobci a dodavateli a je zcela irelevantní, se kterým dodavatelem má spotřebitel sjednánu smlouvu. Poskytnutí této zvláštní lhůty nemá z pohledu dodávky zboží pro spotřebitele žádný význam (odebírá stejné zboží bez ohledu na volbu svého dodavatele) a poskytuje spíše výhodu původnímu dodavateli komodity, který tak získává více času k tomu, aby zvrátil rozhodnutí spotřebitele změnit dodavatele a zkomplikoval proces změny dodavatele.
V případě ustanovení § 1829 NOZ se jedná o provedení čl. 9 až 16 směrnice 2011/83/EU o právech spotřebitelů, která však není do ustanovené NOZ převzata zcela důsledně a to zejména v případě dodávek vody, plynu nebo elektřiny. Za „zboží“ ve smyslu této směrnice se považuje také voda, plyn a elektřina, které jsou prodávány v omezeném objemu nebo v určitém množství. Běžně však tyto komodity nejsou spotřebitelům prodávány v omezeném objemu nebo ve stanoveném množství ale zcela volně, kdy je spotřebitel odebírá z veřejného rozvodu v množství dle svého uvážení a potřeb. Směrnice EU potom dodávky vody, plynu nebo elektřiny, které nejsou prodávány v omezeném objemu nebo ve stanoveném množství, a dodávky tepla z dálkového vytápění upravuje ve vztahu ke spotřebiteli obdobně jako poskytování služeb.
Např. ve svém článku 9, odst. 2 písm. c) stanoví, že v případě smluv týkajících se dodávek vody, plynu nebo elektřiny, pokud nejsou prodávány v omezeném objemu nebo ve stanoveném množství, tepla z dálkového vytápění lhůta pro odstoupení od smlouvy končí po uplynutí 14 dnů ode dne, kdy byla uzavřena smlouva a v článku 7, odst. 3 stanoví pokud si spotřebitel přeje, aby poskytování služeb nebo dodávka vody, plynu nebo elektřiny, které nejsou prodávány v omezeném objemu nebo ve stanoveném množství, či tepla z dálkového vytápění začaly během lhůty pro odstoupení od smlouvy stanovené v čl. 9 odst. 2, obchodník požádá spotřebitele, aby podal výslovnou žádost na trvalém nosiči. V článku 14, odst. 4 pak také stanoví, že  spotřebitel nenese žádné náklady na poskytování služeb nebo dodávky vody, plynu nebo elektřiny, které nejsou prodávány v omezeném objemu nebo ve stanoveném množství, či tepla z dálkového vytápění, provedené zcela nebo částečně během lhůty pro odstoupení od smlouvy, pokud obchodník neposkytl tzv. povinné informace podle jiných článků nebo spotřebitel výslovně nepožádal o to, aby služby začaly být poskytovány během lhůty pro odstoupení od smlouvy.
Vzhledem k tomu, že ustanovení § 1829 a násl. NOZ aplikuje normu evropské unie (jak je uváděno i v důvodové zprávě) zastávám názor, že v případně smluv uzavřených na dálku a smluv uzavřených mimo obchodní prostory, které se týkají standardní dodávky vody, plynu, elektřiny nebo tepla z dálkového vytápění končí lhůta pro odstoupení od smlouvy po uplynutí 14 dnů ode dne, kdy byla smlouva uzavřena.
Z výše uvedeného vyplývá, že by bylo vhodné upravit a zpřesnit v duchu výše uvedeného závěru ustanovení § 11a odst. 2 energetického zákona, které dávalo možnost odstoupit nejdéle do 5 dnů před zahájením dodávek energií, pokud nedojde k právně významné novelizaci NOZ v oblasti ochrany spotřebitele tak, aby lépe prováděla právní předpis EU, což lze předpokládat.
 
JUDr. Jiří Mikšík,
poradce v energetice
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz
Autor: JUDr. Jiří Mikšík  
 
 
 
 

Zrušení spoluvlastnictví po roce 2014 nově a jinak?

Mnozí již zaregistrovali, že po rekodifikaci dojde v roce 2015 ke zrušení předkupního práva spoluvlastníků, tak jak jej známe dnes. V oblasti spoluvlastnických vztahů se ale objevují i další novinky, o kterých je vhodné hovořit.
Institut spoluvlastnictví je znám již z římského práva. Římskoprávní úprava vycházela z přesvědčení, že vlastnické právo vlastníka k určité věci brání komukoli jinému v působení na věc. Nebylo tak přípustné, aby k jedné věci existovalo několik vlastnických práv. Naproti tomu bylo přípustné, aby vlastnické právo náleželo několika osobám.[1] Střední zákoník občanský věnoval spoluvlastnictví deset ustanovení. Do této právní úpravy pronikl prvek socialistického spoluvlastníka, který příliš nereflektoval rovné postavení spoluvlastníků. Současný občanský zákoník (zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „OZ“) provedl další redukci právní úpravy spoluvlastnictví na pouhých sedm ustanovení.
Stávající koncepce zrušení a vypořádání spoluvlastnictví byla vtělena do ust. § 1143 (zák. č. 89/2012 Sb., nový občanský zákoník, dále jen „NOZ“). Logicky stejně jako doposud zásadně platí, že spoluvlastníci se mohou dohodnout na zrušení a vypořádání mezi sebou. Pakliže nenajdou společnou řeč, mohou se obrátit na soud.
Soud může vypořádat spoluvlastnictví pouze tak, jak mu přikazuje zákon, neboť se jedná o výčet taxativní. Návrh podává jen spoluvlastník, velikost podílu či názor ostatních spoluvlastníků není i nadále rozhodující.[2] To znamená, že ani podle NOZ nebude možné uplatnit princip majorizace (tak jak je to dovozováno též za současného občanského zákoníku). Ani podle NOZ nemůže být nikdo nucen setrvat ve spoluvlastnictví.[3] Jde tedy o řízení návrhové, ve kterém může soud rozhodnout pouze o zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání.
Nový občanský zákoník pak rozlišuje pojmy oddělení ze spoluvlastnictví a jeho zrušení. Oddělení ze spoluvlastnictví je pojmem zcela novým a bude možné jen za předpokladu, že předmět spoluvlastnictví bude možné reálně rozdělit. Z dikce zákona však neplyne, zda se bude moci spoluvlastník domáhat oddělení nejen u ostatních spoluvlastníků, ale též u soudu. Předně systematické zařazení tohoto ustanovení nasvědčuje tomu, že soud bude moci rozhodnout kromě zrušení spoluvlastnictví též o oddělení spoluvlastníka. O zrušení pochyby nepanují, pravomoc soudu je dána ust. § 1143 NOZ.
Je zde dána možnost soudu nezrušit dosavadní spoluvlastnictví, ale ponechat je v platnosti a učinit tak příslušné změny hmotněprávních vztahů. Oddělení ze spoluvlastnictví po dohodě nebude zřejmě v praxi činit problémy. Oproti dosavadní právní úpravě zákon ponechává možnost spoluvlastníkům zachovat spoluvlastnictví, kdežto současná právní úprava OZ (§ 141 odst. 1) stanoví, že se mohou spoluvlastníci dohodnout pouze o zrušení a následném vypořádání.
Podle nové právní úpravy obsahuje výše zmíněné ustanovení korektiv, podle kterého nesmí spoluvlastník žádat oddělení či zrušení spoluvlastnictví v nevhodné době nebo jen proto, aby svým jednáním způsobil újmu některému z dalších spoluvlastníků. Příkladem nevhodné doby může být požadavek zrušit spoluvlastnictví před sklizní, ale i před případným obchodním případem.
Nový občanský zákoník navazuje v mnohém na dosavadní rozhodovací praxi českých soudů. Poznatky soudní praxe konvertuje do jednotlivých ustanovení, kdy v porovnání s dosavadní právní úpravou spoluvlastnictví v účinném OZ lze za kladnou rozhodně považovat skutečnost, že se právní úprava spoluvlastnictví rozšířila. To je na první pohled patrné např. z možnosti oddělení ze spoluvlastnictví, kdy nová právní úprava tohoto institutu akcentuje na zachování spoluvlastnictví. Dosud takový postup možný nebyl. Rozsáhlejší právní úpravu, kterou NOZ přináší, je nutno považovat za velmi žádoucí, kdy spoluvlastníkům se otevírají nové možnosti, jež je potřeba vzít v potaz. 

JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D.,
advokát
Ondřej Reiser,
PF UP Olomouc, paralegal
Schweitzerova 50
77900 Olomouc
 
Tel.: +420 608 566 224
e-mail: advokat@jakubdohnal.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Dig. 13, 6, 5, 15 (Celsus).
[2] Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 174/2005, Soudní rozhledy, 2008, č. 4, s. 131.
[3] § 1140 NOZ.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz
Autor: JUDr. Jakub Dohnal, Ph.D., Ondřej Reiser
 
 
 
 

Dopad NOZ na zadávání veřejných zakázek – změny uzavřených smluv a rámcové smlouvy[1]

Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, (dále jen „ZVZ“) i zákon č. 139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení (koncesní zákon), byl v souvislosti s rekodifikací soukromého práva novelizován jen drobně, a to konkrétně částí šedesátou čtvrtou a šedesátou pátou zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Provedené změny se týkají zejména terminologie (zvláště v souvislosti s obnovením institutu pachtu), resp. u koncesního zákona spočívají ve změně právního režimu koncesní smlouvy.
Kromě toho bylo do obou zákonů vloženo specifické přechodné ustanovení, které se týká nedokončených zadávacích řízení. Nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „NOZ“) se však v procesu zadávání veřejných zakázek, jako specifickém a výrazně formalizovaném, avšak stále soukromoprávním procesu uzavírání smlouvy nepochybně projeví, přičemž některé z těchto dopadů ani nemusí být v současnosti zřejmé nebo jsou nejasné.[2]
Pozornost odborné veřejnosti byla doposud soustředěna převážně na otázku právního režimu smluv uzavíraných na základě zadávacích či koncesních řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti NOZ, avšak nebyla do 31. 12. 2013 dokončena. Tato významná otázka byla nicméně výše zmíněným přechodným ustanovením vloženým do ZVZ i koncesního zákona změnovým zákonem č. 303/2013 Sb. uspokojivě vyřešena.
Stranou zájmu však doposud byla jiná problematika, která se smluv ve veřejných zakázkách bude týkat podstatně delší dobu, a to jednak otázka právního režimu dodatků ke smlouvám na plnění veřejných zakázek uzavřených podle dosavadních právních předpisů a jednak otázka právního režimu prováděcích smluv k rámcovým smlouvám.
V pozadí této otázky je rovněž přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 NOZ a jeho interpretace.[3] Konkrétně jde o výklad pojmu „právní poměry“. Autoři nové právní úpravy se přiklání k extenzivnímu výkladu tohoto pojmu, který by měl zahrnout nejen existující závazkové vztahy, ale rovněž například vztahy vznikající mezi stranami v průběhu kontraktace.[4] Značnou částí odborné veřejnosti je však tento výklad odmítán a citovaný pojem je ztotožňován s pojmem právní vztah.
Cílem článku však není právně teoretické řešení této otázky,[5] nýbrž spíše prakticky zaměřený výklad obou výše zmíněných otázek, který by byl aplikovatelný bez ohledu na to, jaký výklad pojmu „právní poměry“ nakonec převáží.
 
Změny dosavadních smluv v režimu NOZ
Nejprve se tedy budeme zabývat otázkou změny smluv, které byly uzavřeny ještě v režimu dosavadního obchodního, případně občanského zákoníku. Jedná se o jakékoliv změny uzavřených smluv, které jsou připuštěny za podmínek § 82 odst. 7 ZVZ, respektive v jednacím řízení bez uveřejnění (dále jen „JŘBU“) dle § 23 ZVZ.
Konkrétně se může jednat o následující čtyři případy:
  • dílčí změny obsahu smlouvy v souladu s § 82 odst. 7 ZVZ, jež nejsou rozšířením předmětu plnění;
  • dodatečné stavební práce či služby (vícepráce) zadané v JŘBU dle § 23 odst. 7 písm. a) ZVZ;
  • dodatečné dodávky zadané v JŘBU dle § 23 odst. 5 písm. b) ZVZ;
  • opční právo zadané v JŘBU dle § 23 odst. 7 písm. b) ZVZ.
Jak již bylo zmíněno, veškeré tyto případy je třeba posoudit optikou přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 NOZ. Pokud dojdeme k závěru, že se i změna či rozšíření stává součástí již existujícího právního vztahu, bude i nové ujednání podléhat režimu dosavadních právních předpisů.[6]
V prvním případě se jedná o dílčí změnu práv a povinností ze smlouvy, kterou nedochází k rozšíření předmětu plnění, přičemž na mysli máme takové změny, které jsou považovány za nepodstatnou (a tudíž povolenou) změnu ve smyslu § 82 odst. 7 ZVZ. Může se (při splnění dalších podmínek) jednat např. o snížení ceny nebo zpřísnění určité povinnosti dodavatele. V takovém případě jde pouze o úpravu určitého jednotlivého závazku či jeho prvku v rámci existujícího závazkového vztahu (smlouvy). Jejich změnou nemůže dojít ke změně právního režimu celého závazkového vztahu, který se ve smyslu přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 NOZ bude nadále řídit dosavadní právní úpravou.
Ve druhém případě se jedná o zadání nových, dodatečných stavebních prací či služeb (tzv. víceprací), tedy o rozšíření předmětu plnění (nepřímého předmětu závazkového vztahu). Při posuzování tohoto případu může být poněkud matoucí skutečnost, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) označuje ve svých rozhodnutích dodatečné rozšíření za novou veřejnou zakázku.[7] Z hlediska smluvního se však obvykle nejedná o nový závazkový vztah, ale pouze o změnu závazkového vztahu existujícího.[8] V praktické rovině se tento fakt projevuje tím, že vícepráce jsou mezi smluvními stranami dohodnuty formou dodatku k původní smlouvě, který zpravidla jen definuje rozšíření předmětu plnění (vícepráce), nicméně ohledně ostatních práv a povinností odkazuje na původní smlouvu. V takovém případě můžeme opět dovodit, že se závazkový vztah bude i po změně nadále řídit ve smyslu § 3028 odst. 3 NOZ původním právním režimem, a to i ve vztahu k rozšířené části plnění.[9]
Nelze však vyloučit, že by na provedení dodatečných prací či služeb mohla být uzavřena samostatná smlouva, která by některá práva a povinnosti upravila odlišně od smlouvy původní. V takovém případě by se taková smlouva již zřejmě řídila režimem NOZ. Lze si však položit otázku, zda se takový postup slučuje s povahou víceprací, resp. naplněním podmínek § 23 odst. 7 písm. a) ZVZ, byť ho ZVZ nevylučuje.
Pro úplnost je možno uvést, že v případě zmenšení předmětu plnění (tzv. méněprací) dochází ke změně či zrušení části závazku, přičemž v ostatním závazkový vztah trvá dále a otázka právního režimu tak vůbec nevzniká.
Třetí případ, zadání dodatečných dodávek dle § 23 odst. 5 písm. b) ZVZ je obdobou víceprací u stavebních prací a služeb. Ty jsou však z povahy věci zásadně zadávány v okamžiku, kdy smlouva dosud není splněna (absolutní nezbytnost víceprací k dokončení veřejné zakázky je dokonce jednou z podmínek pro použití JŘBU k zadání dodatečných prací). Naproti tomu v případě dodatečných dodávek vazba na dokončení plnění není dána a v mnoha případech bude lze tohoto způsobu využít i v okamžiku, kdy již původní veřejná zakázka byla splněna. Jednou z možností použití je totiž částečná náhrada původní dodávky a i v případě rozšíření stávajícího rozsahu se může jednat o rozšíření již zcela dodaného plnění. Podmínkou je pouze, že k dokončení dodávky dojde v intervalu 3 let od uzavření původní smlouvy. V takovém případě je zřejmé, že nově zadaná veřejná zakázka bude muset být plněna na základě nového smluvního ujednání, které bude podléhat režimu NOZ. V tomto případě se však závěr posouzení může lišit podle výše zmíněného výkladu pojmu „právní poměry“. V případě jeho širšího pojetí by totiž mohly i dodatečné dodávky zadané po splnění původní zakázky být považovány za součást jednoho širšího právního poměru (mj. proto, že možnost jejich zadání je implicitně obsažena v původní veřejné zakázce).
Posledním případem je využití opčního práva dle § 99 ZVZ a § 23 odst. 7 písm. b) ZVZ. Tento případ je určitou kombinací předešlých a bude třeba jej posoudit dle konkrétních okolností. Podle povahy věci se totiž může jednat jak o dílčí rozšíření předmětu plnění, ke kterému dojde v průběhu realizace původní zakázky, tak o relativně samostatné zadání nové veřejné zakázky, ke kterému dojde v momentu, kdy původní veřejná zakázka již byla splněna. V první variantě bude tedy i opční plnění zřejmě podléhat původní smlouvě a dosavadnímu právnímu režimu, zatímco v druhé variantě se bude muset jednat o samostatné nové smluvní ujednání v režimu NOZ. I pro druhou variantu však platí, co bylo řečeno výše k otázce dodatečných dodávek a pojetí právního poměru; není proto vyloučeno, že se prosadí výklad, který i relativně samostatně zadané plnění na základě opčního práva podřadí „staré“ právní úpravě.
 
Rámcové smlouvy
Nabytí účinnosti NOZ bude mít dopad také na rámcové smlouvy dle § 11 ZVZ, uzavřené před nabytím účinnosti NOZ, resp. uzavřené po 1. 1. 2014, avšak podléhající na základě přechodných ustanovení dosavadním právním předpisům. Problematika rámcových smluv je složitá z toho důvodu, že závazkový vztah mezi zadavatelem a dodavatelem, jehož předmětem je poskytnutí plnění (dodávek, služeb či stavebních prací) vzniká až uzavřením prováděcí (dílčí) smlouvy na základě rámcové smlouvy, a to ve všech druzích rámcových smluv upravených ZVZ. Na druhou stranu, splnění veškerých povinností plynoucích ze ZVZ vyžaduje, aby v zásadě veškerá práva a povinnosti mezi stranami, které se stanou obsahem budoucího závazkového vztahu, byly stanoveny již v rámcové smlouvě.
Mezi zadavatelem a dodavatelem či dodavateli tak nepochybně vznikl již uzavřením rámcové smlouvy určitý právní vztah, jehož obsahem je určení v zásadě všech podmínek budoucího smluvního vztahu založeného prováděcí (dílčí) smlouvou. V řadě případů bývá dokonce i vzorový text prováděcí smlouvy součástí (přílohou) rámcové smlouvy. V případě rámcových smluv se zcela vymezenými podmínkami plnění, uzavřenými ať už s jedním uchazečem [§ 92 odst. 1 písm. a) ZVZ], nebo s více uchazeči (§ 92 odst. 2 ZVZ) dochází prováděcí smlouvou pouze ke specifikaci množství a doby poskytnutí plnění. V případě rámcové smlouvy, u níž nejsou všechny podmínky plnění zcela vymezeny, opět ať už v případě smlouvy s jedním uchazečem [§ 92 odst. 1 písm. b) ZVZ] či s více uchazeči (§ 92 odst. 3 ZVZ), dochází sice na základě nabídky, resp. výsledku tzv. minitendru ke specifikaci ceny plnění a případně dalších podmínek, které jsou hodnotícími kritérii pro výběr nejvhodnější nabídky, nicméně ostatní podmínky opět vychází z již uzavřené rámcové smlouvy
Je proto třeba odmítnout možná na první dojem logicky znějící názor, že prováděcí smlouva bude podléhat režimu NOZ. Jedná se dle našeho názoru o případ, na který rovněž dopadá přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 NOZ, a tudíž i prováděcí smlouva se bude řídit režimem dosavadních právních předpisů. Opačný závěr by vedl k nutnosti jakési nucené konverze podmínek rámcové smlouvy do režimu NOZ, u nichž pak nelze vyloučit ani podstatnou (a tudíž nedovolenou) změnu ve smyslu § 82 odst. 7 ZVZ. Zejména by však podle našeho názoru byl v rozporu se samotnou definicí rámcové smlouvy, která dle § 11 ZVZ upravuje podmínky týkající se jednotlivých veřejných zakázek zadávaných po dobu platnosti rámcové smlouvy, i se zásadou právní jistoty stran. Nucená konverze obsahu rámcové smlouvy, ať už na základě ujednání stran, anebo dokonce automaticky by v zásadě znamenala nepřípustné retroaktivní působení NOZ, stejně jako zásah do zásady ochrany nabytých práv.[10] Jako absurdní je také třeba odmítnout výklad, podle nějž nebude možné po 1. 1. 2014 staré rámcové smlouvy využívat.
I tuto část je možno uzavřít tak, že v případě prosazení širšího pojetí pojmu „právní poměr“ nebude zřejmě o právním režimu prováděcích smluv k rámcovým smlouvám pochyb. Řada výše uvedených argumentů však svědčí pro jejich podřazení dosavadní právní úpravě i v případě užšího pojetí tohoto pojmu.
 
Závěr
Cílem článku bylo primárně upozornit na některé výkladové otázky, které v souvislosti s rekodifikací soukromého práva vznikají v oblasti zadávání veřejných zakázek a koncesí. Zároveň jsou předkládány návrhy jejich řešení, přičemž autor si je vědom toho, že některé závěry nemusí být jednoznačně přijímány. Záměrem je proto rovněž vyvolat o nich širší diskusi.
Dopad NOZ na zadávání veřejných zakázek přitom není rozebranými okruhy vyčerpán, pozornost bude nutno věnovat také dopadům vyplývající z konkrétních změn zejména v oblasti závazkového práva, ale rovněž např. odlišného pojetí věci.
Uživatele ZVZ je zároveň třeba upozornit, že se jedná o poměrně netypickou situaci, neboť orgánem, který bude o těchto otázkách rozhodovat, není ÚOHS, jak je obvyklé, nýbrž obecné soudy. Jelikož spory ze smluv na veřejné zakázky nejsou příliš časté, lze se domnívat, že jasné odpovědi v judikatuře se s ohledem na obvyklou délku soudních řízení zřejmě dočkáme až v řádu několika let.

Mgr. David Dvořák, LL.M.,
partner
Karoliny Světlé 25
110 00 Praha 1
Tel.: +420 222 866 555 
Fax: +420 222 866 546
e-mail: info@mt-legal.com
Jakubská 121/1
602 00 Brno 2
Tel.: +420 542 210 351 
Fax: +420 542 212 518
e-mail: info@mt-legal.com
Bukovanského 1345/30
710 00  Ostrava – Slezská Ostrava
Tel.: +420 596 629 503
Fax: +420 596 629 508
e-mail: info@mt-legal.com

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Článek vychází z článku autora publikovaného pod názvem „Dopad NOZ na zadávání veřejných zakázek – přechodná ustanovení“ v Bulletinu Stavební právo č. 4/2013, s. 30 an.
[2] Jako příklad lze uvést otázku, zda a za jakých podmínek může být smlouva na plnění veřejných zakázek považována za smlouvu uzavíranou adhezním způsobem ve smyslu § 1798 an. NOZ.
[3] „Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.“
[4] Srov. např. Bezouška, P., Piechowiczová, L. Nový občanský zákoník. Nejdůležitější změny. Nakladatelství ANAG, 2013, s. 220.
[5] Jakkoliv se autor spíše ztotožňuje s širším pojetím pojmu.
[6] Dále uvedené závěry jsou tedy platné i v případě užšího pojetí pojmu „právní poměr“.
[7] Např. rozhodnutí ÚOHS ze dne 21. 6. 2010, sp. zn. R185/2009, odst. 11.
[8] Z teoretického hlediska se může jednat buď o změnu původního závazku v této části, kumulativní novaci anebo o vznik nového dílčího závazku v rámci existujícího závazkového vztahu (smlouvy). Rozlišení, o kterou situaci se jedná, nemusí být v praxi vůbec snadné, ale zřejmě nemá ani praktičtějšího významu.
[9] Opačný závěr by také mohl vést k absurdnímu závěru, že např. dodatečně zadané zemní práce či dodatečné kubíky betonu budou podléhat odlišnému právnímu režimu, než zbytek obdobného plnění, které bylo zadáno již v původní veřejné zakázce.
[10] Srov. Hurdík, J., Lavický, P. Systém zásad soukromého práva. Brno: Masarykova univerzita, 2010, str. 167. 
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Autor: Mgr. David Dvořák, LL.M. ( MT Legal )